Dnešní datum: 20. 10. 2017
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohČím jsou pro mě Vánoce - Znojemsko

téma Vydáno dne 03. 01. 2011 (2886 přečtení)

Před minulými Vánocemi byl v novinách Znojemsko uveřejněn rozhovor s otcem Marianem. Rozhovor byl samozřejmě určen pro širokou veřejnost a důraz byl kladen především na "neobvyklé" činnosti faráře, na jiný život a zájmy, než jen "v kostele". Kdo jste noviny nečetli, můžete se podívat zde.

Čím jsou pro mě Vánoce
(Rozhovor s P. Marianem Huskem, OPraem.)

Jste téměř pětačtyřicátník. Už se také ohlížíte někdy zpět do časů svého dětství?
Ale ano, hlavně o Vánocích. To se rozpomínám na chvíle strávené ve společnosti rodičů a svých dvou sourozenců. Bylo nám spolu moc dobře. Vzpomínám na rozzářený stromeček a na dárky, na něž jsem se vždy velmi těšíval. Každé dítě čeká, co dostane a ani já nebyl jiný. Většinou jsem byl obdarován knížkou, jednou tam byla i autodráha. Dlouho jsem věřil, že všechny ty dárky tam přinesl Ježíšek.

Byl u vás v rodině nějaký vánoční rituál?
Před rozdáváním dárků jsme se pomodlili a poděkovali za to, že jsme spolu a můžeme slavit Vánoce. Potom někdo přečetl kousek z evangelia o tom, jak to bylo, když bylo sčítání lidu a Josef s Marií putovali do Betléma, kde se jim narodil Ježíš. Jak přišli andělé a pastýři a radovali se. Nejdřív to četli rodiče, později, jak jsme dospívaly, i my, děti. Po rozbalení dárků jsme si povídali a zpívali koledy. A protože já jsem hrával na harmoniku a sestra na housle, tak jsme i něco zahráli. Někdy jsme sledovali pohádku v televizi, a pak už byl čas jít na půlnoční.

Jste rodák ze Zlína. Tam byl dříve jen jeden kostel, že?
Ano, máte pravdu, a tak byl o Vánocích zcela přeplněný. Každou neděli tam bývalo sedm mší svatých a na všech byly zástupy lidí. Když pak byly svátky a byla jen jedna půlnoční, tak to některé roky bylo na vstupenky.

To snad ne, to jsem ještě neslyšel.
Ale ano, u nás to bylo, to si pamatuji. Aby tam nechodili jen takoví čumilové, kteří ke kostelu nemají vztah, tak se v předvánočním období rozdávaly zadarmo věřícím vstupenky a pak se na půlnoční pouštělo jenom na ně. Na tak velké město kostel naprosto nedostačoval.

To bylo mládí. A co bylo dál?
Postupem času, jak jsem dospíval, zjišťoval jsem, že člověk sice může mít radost z toho, co dostane, ale mnohem větší radost je, když můžeme někoho obdarovat. Já jsem o Vánocích, asi tak ve čtrnácti letech, vytvořil sám perníkovou chaloupku. No, ona to byla spíše chalupa.

???
Maminka nám dětem totiž kdysi takovou o Vánocích dělávala. A já se rozhodl, že ji připravím sám. Z kuchařky jsem nastudoval recept, ale zjistil jsem, že tam jsou věci, které vůbec neznám. Třeba badyán. Naštěstí jsem zjistil od babičky, že je to koření, které se dává do perníku. Kilo medu jsem si zajistil u taťky, no a pak už jsem se do toho pustil. Dělal jsem těsto, různě ho válel, krájel, pekl, to všechno dopoledne, když jsem byl coby nemocný doma. A vznikla chalupa. Jedna její stěna, to byl vlastně jeden plech.

Měla všechno, co k ní patří?
Ano, i Ježibabu. Na střeše byl Jeníček, dole Mařenka, nějaké stromy okolo. Jenže se to jako vánoční dárek nedalo zabalit. A tak jsem chalupu postavil pod stromeček, přikryl ji prádelním košem a přehodil prostěradlem.

To bylo překvapení!
Je fakt, že chalupa slavila velký úspěch. Rodiče ji ukazovali známým a sousedům a já jsem ji donesl i do školy. Příští rok jsem v tom pokračoval. Podařilo se mi udělat chaloupky menší ? bylo jich osm. A další rok jsem už nabyl takové zručnosti, že jsem chaloupek udělal dvacet pro našeho pana kaplana, který je pak rozdával starým lidem, které před Vánocemi navštěvoval.

Až se to vaši farníci teď dozví, tak budou určitě chtít, abyste jim také chaloupky udělal?
No, nevím. Naposledy jsem pekl chleba rok před tím, než jsem nastoupil na vojnu. A jednou, to už jsem byl knězem na Svatém Kopečku, tak tam jsem upekl perníkový betlém.

A jak prožíváte Vánoce jako kněz?
Trošku víc se snažím druhým říkat, že Vánoce jsou také o duchovním poselství, že to není jen o našich lidských vztazích k sobě navzájem, ale že je to i o našem vztahu k Pánu Bohu. Všude kolem sebe vidíme jen samý shon, ale o tom Vánoce nejsou. Člověk by se měl naopak zastavit, ztišit, udělat si čas na své blízké. Ty dětské oči u rozzářeného stromečku by potřebovali i mnozí dospělí.

Jaké byly Vánoce na vojně?
Na vojně moc prostoru pro duchovno nebylo, ale je pravda, že i tam jsem se občas dostal na mši svatou a když někteří kluci zjistili, že chodím do kostela, tak se se mnou dali do party. Sloužil jsem u raket v Pezinku, odkud jsem prakticky nemohl domů. Tajně jsem o Vánocích poslouchal někde v koutku přenos bohoslužby ve vatikánském rozhlasu. Na konci vojny, když jsem měl jít za dva měsíce domů, mne velitel útvaru s náčelníkem štábu přemlouvali, abych se stal vojákem z povolání, říkali mi, jaké bych měl výhody, zabezpečení a tak dále. A vůbec netušili, že já tajně, když jsem byl doma na dovolence, jsem byl přijatý na teologii. Vyslechl jsem je a pak jim upřímně řekl, že už mám něco jiného, že budu studovat na kněze.

Co pak následovalo?
Naštěstí nic. Měli asi zdravý rozum, tak to nechali být. Naopak se stalo něco mimořádného. Druhý den za mnou přišel náčelník štábu, velký komunista, kterého se všichni báli a řekl mi: Hele, Húsek, nebojte se, nechci vám dělat žádný problémy, ale vy tady, i když se to nesmí, určitě máte Bibli. Přiznal jsem se, že ji mám a on řekl: Víte, ono se všude říká a píše, jaká to je důležitá kniha, že z ní vychází veškerá kultura, civilizace, vzdělání a já jsem tu Bibli ještě nikdy neviděl. Půjčte mi ji!

Neměl jste strach?
Neměl, sáhl jsem do tajné skrýše a Bibli mu půjčil. On mi ji pak po několika týdnech vrátil. Ale k obsahu se nevyjádřil. Rozhodně to však byla pro mne zajímavá zkušenost.

Ale vy jste byl rok i vojenským kaplanem?
To ovšem bylo až po převratu. Docházel jsem každý den na osm hodin do vojenské nemocnice v Hradisku u Olomouce. Snažil jsem se tam především řešit problémy vojáků, kteří ke mně měli dost velkou důvěru. Něco jiného je totiž svěřit se psychologovi a něco jiného knězi. Trochu legrační bylo, když jsem se do telefonu představoval jako náčelník humanitní služby vojenské nemocnice Olomouc.

Co vše kněz dělá v adventu?
Pro kněze je předvánoční čas plný příprav. Sám sobě proto musím často připomínat, abych se dovedl ztišit a v adventním shonu zastavit. Co tedy všechno dělám? Třeba chystám vánoční stromky, zařizuji adventní koncerty, provádím výstavou betlémů, zpovídám. V uvozovkách bych dodal, že Vánoce jsou v roce nešťastně zařazeny, že jsou na konci kalendářního roku, kdy je čas uzávěrek ? bilancování a účtování.

A jaký byl vlastně rok 2010?
Duchovní činnost a má práce snad byly v souladu s mým posláním. Kromě toho, že jsem farářem a mám na starosti spolu s kaplanem pět farností, dělám už patnáct let soudce církevního soudu v Olomouci, což je pro mě velmi zajímavá činnost. Tedy tam, stejně jako na Strahov do Prahy do svého mateřského kláštera nejméně jednou za měsíc zajíždím. Spolu se spolubratrem se snažíme také obnovovat řeholní společenství.

O vás je ovšem známo, že jako kněz působíte i v jiném, téměř exotickém prostředí?
No, jak se to vezme, jak to kdo nazve. Mám totiž několik relaxačních sportovních aktivit, které dělám rád, ale zároveň tam nezapomínám na své poslání kněze, a mám zato, že jsem tam často užitečný. Někdy si skoro říkám, že tam jsem ještě prospěšnější než ve svém kostele. Mými koníčky jsou parašutismus, paragliding, motorový i bezmotorový, potápím se, lozím po horách, po skalách a ledovcích, sjíždím řeky, nevyhýbám se ani dálkovým pochodům. Každým rokem chodím v noci z pátku na sobotu týden před Květnou nedělí s partou nadšenců ze Svatého Kopečku na Hostýn. Všude tam potkávám podobné nadšence, jako jsem já, avšak ? s výjimkou pěší turistiky ? většinou nevěřící. Nebyli nikdy v kostele, nesetkali se s knězem ? a naráz, když tam jsem já jako jeden z nich a oni zjistí, koho mají mezi sebou, co to je jen otázek, na co na všechno se ptají a je to velmi užitečné pro obě strany. A je to úplně něco jiného, než kdybych třeba na letiště za parašutisty přišel ve svém hábitu či ornátu a chtěl jim tam kázat a vysvětlovat desatero. To by mě asi vůbec neposlouchali a někam poslali. Ale když s nimi skáču, lítám, potápím se, když s nimi mám stejné zážitky, když s nimi posedím a pohovořím, tak to je o něčem úplně jiném.

Co máte tedy letos za sebou? Seskoky, hory, potápění?
Letos jsem se k parašutismu nedostal. Zato jsem si udělal v Prostějově kurs na motorový paragliding, abych mohl s padákem létat nejen z kopců, ale startovat i na rovině. Na to mám nyní veškerou výbavu, a tak se těším, až se budu vznášet nad Znojmem?

A letošní váš největší zážitek?
Bezesporu potápění v Rudém moři. Před tím jsem si obnovil se svým instruktorem v jednom lomu své ?podvodní? zkušenosti, neboť jsem se už tři roky nepotápěl, a poslední říjnový týden jsem strávil s šestnácti potápěči v Egyptě. Najali jsme si loď s osmičlennou posádkou a s ní jsme pluli po různých lokalitách. Každý den jsme se třikrát potápěli, jeden ponor byl i v noci při baterkách. Rudé moře je plné života, barev, krásně teplé, v dvacetimetrové hloubce byla teplota 29 stupňů, takže paráda.

Co ryby, korály?
Spousta. To je krásné korálové moře. Ale nejpěknějším zážitkem bylo setkání s delfíny. Při jednom ponoru asi do dvaceti metrů hloubky nás přišlo navštívit deset delfínů a dlouhou dobu si tam s námi doslova hráli. Jezdili kolem nás, měl jsem je metr, půl metru od sebe, sáhnout na sebe ale nenechali. Jinak jsem se tam pokoušel hledat faraonovu armádu, co pronásledoval Mojžíše a pak se tam utopil, ale ani jeho ani jeho vojsko jsme tam nenašli.

A co lození po horách?
Na to nikdy, žádný rok, nezapomenu. Vždy musím slézt nějakou vysokou horu, ledovec nebo ferratu.

Co to je?
Německy se to jmenuje Klettersteig. To je cesta po kolmé skále, zajištěná ocelovými vstupy, řetězy, případně žebříky. Jsou různě obtížné, já už lozím po těch nejtěžších. Není to až tak vysoko, je to spíše technická záležitost. Většinou jezdím s partou do Alp nebo Dolomitů, letos jsme se pohybovali kolem Dachsteinu.

A kde jste byl letos nejvýš?
Spolu se třemi kamarády na Dómu, nejvyšší švýcarské hoře. Má asi 4 500 metrů. Krásný kopec, krásný ledovec, krásný pohled na Matterhorn. Dalo nám to zabrat, ale stálo to za to.

Co vám hory dávají?
Mnoho jsem se na nich naučil. Člověk někdy musí, zejména kvůli počasí, výstup vzdát, protože dělat něco za každou cenu se nevyplácí. Z toho je pak nejvíce tragédií. Co jen je na horách různých pamětních tabulek připomínajících smrt vyznavačů alpinismu! Je třeba naučit se mít k horám a k počasí respekt a vědět, že ne všeho se dá za každou cenu dosáhnout. Zároveň mne hory učí úctě a úžasu nad Božím dílem. Někdo tyto aktivity může nazvat jako adrenalinové, nebezpečné. Mě naučily i tomu, že se musím často spolehnout na druhé, na vzájemnou pomoc a důvěru jednoho k druhému. Na horách, při potápění, všude.

Co vzkáže adrenalinový loucký farář čtenářům Znojemska?
Přeneseme-li to vše, co jsem řekl, do vánoční doby, tak prosím nezapomínejme na úctu jednoho k druhému, nebojme se nejen o těchto svátcích druhým pomoc nabízet, ale i pomoc od druhého přijmout.

Za rozhovor poděkoval
Pavel Kryštof Novák



( Celá informace | Autor:
administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.