Dnešní datum: 20. 10. 2017
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohCírkev své služby nemůže vnucovat tam, kde je odmítána - pro KT

téma Vydáno dne 27. 09. 2010 (2861 přečtení)

A opět jedna odpověď na otázku do Katolického týdeníku. Asi by se o všech otázkách kolem problému sebevraždy dalo mluvit mnoho, zde ale jen stručné nadhození několika myšlenek.

Omluvila se církev někdy za to, že nedovolovala pohřbívat sebevrahy na hřbitovech? A jak vůbec na něco takového přišla? Církev má být přece vždy s lidmi, kteří trpí a ne je ještě trestat za to, že nezvládli ustát těžkosti života.

Ale, ale, zase omluvy? A přesně víme, za co se mají omlouvat ti druzí. A nejlépe Církev. Vím ale také, za co bych se měl omluvit já sám? A dokáži to? A když se omlouvá ten druhý, umím to ocenit? Nebo zazní jen: ?No konečně, toto trvalo!??

Ale abych se vrátil k věci. Zkusme pochopit, jak to bylo a jak to je. Církev poskytuje své služby především svým členům a těm, kdo o ně upřímně stojí. Pokud někdo není členem Církve nebo se z jejího společenství sám svým rozhodnutím nebo jasným skutkem vyloučí, tak na tyto služby nemá nárok a Církev se ani nemůže vnucovat tam, kde je odmítána. Něco podobného a ještě radikálnějšího učil mimo jiné i nám velmi dobře známý Jan Hus, který říkal, že těžkým hříchem se každý člověk vylučuje z církevního společenství a ztrácí nárok na jakékoliv služby Církve nebo i na jakékoliv své postavení a respekt ve společnosti. Takže dle něj i kněz, biskup nebo třeba i král v těžkém hříchu není členem Církve a cokoliv ve svém úřadu dělá, vykonává neplatně.

Sebevražda byla vždy považována za těžký hřích, neboť je jasným porušením 5. přikázání Desatera ? Nezabiješ. Nemám právo sáhnout ani na cizí ani na svůj život. Jakýkoliv hřích se jistě dá napravit, olitovat jej a dosáhnout odpuštění. Při sebevraždě ale člověk při spáchání tohoto těžkého hříchu hned umírá a nemá možnost nápravy. Tak tomu bylo dříve chápáno. Sebevrah zemřel v těžkém hříchu, v odloučení od Boha, sám si to zvolil, a proto nemohl být pohřben v posvěcené půdě. Mělo to být také odstrašení pro druhé.

Dnes, s větším rozvojem psychologie, psychiatrie i teologie, se na věc díváme jinak. Těžký hřích je pouze tam, kde je vědomé a svobodné rozhodnutí proti Bohu. Poznáváme, že sebevraždu snad nikdo nemůže udělat s jasným rozmyslem. Vždy je tam velký stres, tlak okolí i velké psychické problémy, takže těžko můžeme mluvit o zcela dobrovolném rozhodnutí. Zoufalství, vedoucí k sebevraždě, poznáváme jako duchovní nemoc člověka. A také věříme, že i v posledním, již nezvratném zlomku vteřiny, může ještě člověk svého činu litovat a může být odpuštěno. Proto je dnes zcela normální, že i sebevrah má řádný církevní pohřeb.

A na závěr mohu citovat z jednoho dávného kázání na podobném pohřbu. Slova, jež pronesl Giacomo Luvini-Perseghini, jeden z vůdců ticinské radikální strany, nad hrobem sebevraha dr. Giuseppe Zoli, který byl pochován mimo posvěcenou půdu: ?Chováme naději, že Bůh našich otců, jehož milosrdenství je nekonečné, ráčí prominout chvíli selhání tomu, jenž se po celý svůj život vyznačoval řadou ctností.?




( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 1 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.