Dnešní datum: 18. 06. 2018
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohByli jsme na Železném poutníkovi 2010

téma Vydáno dne 12. 04. 2010 (4584 přečtení)

K závěru postní doby jsme byli na naší tradiční pěší pouti na Hostýn. Mnozí již ví, o čem je řeč. Letos se zúčastnilo rekordní množství - 200 poutníků. Po pouti přišlo více vesměs kladných reakcí, jako jedinečnou pouť s nádhernou atmosférou ji hodnotil např. jeden z poutníků, který ji celou zvládnul ve svých neuvěřitelných 73 letech. Jako další reakci účastníka se zhruba polovičním počtem let uvádím následující článek.

Až nás půjdou miliony...

?Pojď půjdeme na malou procházku tmou
?nekonečnou prázdnotou.
Naraž si čepici, zavaž si boty a běž.
Ať se sám sobě otrokem nestaneš.
Doufám, že budeš mít štěstí?
?na procházce tmou, ?nekonečnou prázdnotou.?
(Petr Fiala, Malá procházka tmou, (Mňága a Žďorp))

Přešlo jaro, léto, podzim, zima a je to tu zase.

Na pátek 19-tého března letos připadl 13-tý ročník pochodu železných poutníků a poutnic.

Odhodlat se k takovému maxivýkonu, jako je padesátikilometrový pochod, vyžaduje jistě mnoho odvahy, ještě více odhodlání je však třeba k tomu, pokusit se tento výkon zopakovat.

Opravdu, po loňských zkušenostech s nekonečnou dvojvesnicí Lipová-Křtomil, jsem se divil svým souputníkům, že se letos hlásí opět na ?malou procházku tmou?, ba co víc, doplněni a rozšířeni o své rodinné příslušníky, a ještě víc mě pak ale překvapil "já", že jsem na to repete kývnul taky.

Naše výprava se už v počátku rozdělila na dva smiřitelné tábory. Motorizovaná trojka ve složení: Radka ? žena Vencova a Marťa ? žena moje s patronem motoristů Kryštofem (mimino; jedno z mých dětí) se s nadšením zúčastnila večerní mše a potom se auty (tedy zapovězeným způsobem) rovnou přesunula do cíle na Sv. Hostýn, kde se usalašila v Poutnickém domě, vyčkávajíce našeho připlahočení, přičemž si dlouhou chvíli krátila kojením a spánkem.

Oproti minule, kdy jsme museli ještě před závěrečným hvizdem poslední třetiny svatohostýnské mše zahuhlat Ámen a pelášit na autobus, jsme se letos rozhodli (pakliže dojdeme) užít si finále, trochu si orazit a pookounět po Hostýně, zarezervovali jsme si tedy v poutnickém domě s předstihem dva třílůžkové pokoje pro deset osob. Nechci předbíhat, ale opravdu to byl šťastný záměr.

Tým opěšalý skládal se letos jednak z veteránů loňské pouti, tedy Sandyka, Filemona, Vency a mě (moll) a z noviců: Jindřišky ? ženy Sandykovy, Hanči ? sestry ženy Sandykovy a Standy ? bratra sestry ženy Sandykovy i ženy Sandykovy. Už z letmého výčtu příbuzenských vazeb (to jsem ještě nezmínil, abych Vás nezmátl, že Filemon je Sandykův bratr) je vidno, že jeden z nás skutečně nepodcenil propagaci tohoto podniku ve své pokrevní linii a na vojně jistě by po právu slul hrdým titulem ?agitátor roty?.

Krom nás sedmi statečných z Chlumu a přilehlého světa se na startovací mši v basilice na svatém Kopečku u Olomouce shromáždilo na dvě stovky dalších odhodlaných.

Z kázání otce Mariana, se jistě, nejen nám, vryla myšlenka, že vydat se na tuto sebezničující pouť 19. března je dobrou příležitostí, jak uctít na dnešek připadající památku sv. Josefa, patrona šťastné smrti. Proto, kdyby se nám po cestě zdálo, že už je konec (s náma), nemáme se tomu vzpírat, vždyť sotva může být krásnějšího a šťastnějšího konce, než skonat během takovéto posvěcené cesty. S tímto duchovním posílením jsme po úvodním ofotografování vydusali úvodní skopcové kilometry přes Droždín a Bukovany na seřadiště v Bystřici (bohužel nikoliv pod Hostýnem), kde jsme se rozpočítali na první, druhý, stoosmdesátý atd. a zjistili, kdo je tu po kolikáté. Určitě mne zaujalo, že podruhé, počtvrté, popáté se hlásili desítky chodců, chodkyň a chůďat, ale od pošesté až do podvanácté to byly maximálně jednušky věrných vytrvalců. Každopádně byli tu dva (bez záruky) nevynechálkové, kteří si to letos střihli potřinácté. Ač v období půstu, tento podnik se pomalu stává vskutku masovou záležitostí; počet startujících byl ve srovnání s loňskem dvojnásobný. Půjde-li to takhle dál, tak za pár let, až nás půjdou miliony, bude průvod čelem ztékat svatohostýnský kopec, zatímco zádí bude ještě v klidu ošlapávat schody kostela na Svatém Kopečku.

Milý čtenáři, pokud se ti zdá můj úvod poněkud rozvláčný, pak tě musím uklidnit, je to záměr autora. Chci aby sis to mohl také pěkně procítit, co to je, ujít během noci padesát kilometrů. Vidíš, teď máme za sebou teprve pár kiláků a už se to pěkně vleče.

Fakt je, že ale ze začátku to jde celkem švihem, krok je pružný, nálada nadějeplného odhodlání, všude samý šprým. Taky své spoluputující nevidím každý den, takže bylo celkem co vyprávět. Pohodově ostrým tempem jsme se přes Svésedlice a Vacanovice dostali až k prvnímu zastavení na návsi v Tršicích. Tam jsem zjistil, že mezi putujícími jsou také další známí, Maruška s Jirkou, toliko příbuzní mé ženy, takže zprostředkovaně i mí. I oni byli ještě s úsměvem na líci a plní elánu. V Tršicích jsme způsobili malé pozdvižení mezi domorodci v místním hostinci, kteří se ale tvářili mírumilovně a zvědavě okukovali naše ustrojení a dotazovali se ?kam s tou bagáží??. Když jsme jim říkali, že jdeme celonoční poutí ze Svatého Kopečku na Hostýn, většinou se zarazili a bylo vidět, že mají problém tuto informaci zpracovat a nějak smysluplně uchopit. No snad se jim to časem podařilo, naše přestávka však byla celkem krátká, jen na svačinku a dál, takže nemohu si tím být úplně jistý, jak nakonec na toto sdělení reagovali, předpokládám však, že to nejspíš dál nepitvali a rozšafně si objednali další pivo.

Z Tršic jsme odrazili něco po desáté a zhruba deset kilometrů nám i zbývalo do půlnoční poloviny v Prosenici. Cesta plynule plynula přes Lazníky a Buk, noční tma se střídala s temnou nocí a slabě po dvanácté jsme dorazili do prosenického kostelíku, před kterým nás uvítal místní páter a bylo vidět, že má radost, že jsme přišli a my jsme měli radost, že už jsme tu. Prosenický kostelík je krásný, působí starobyle a přitom mile a domácky.

Samozřejmě už jsme ho zdálky vyhlíželi a naše myšlenky i promluvy se k němu poslední kilometry stáčely. Je to opravdu kouzelný chrámek a na požádání souputníka, který si nepřeje být uveden plným jménem (že ne Venco?!) zde rád na pravou míru uvedu jeho výrok: ?za chvíli už bude ten smradlavej kostel?. Autor výroku se omlouvá všem, kteří jej nesprávně pochopili, jako něco pomlouvačného o tomto svatostánku, naopak, jako znalec cimrmanovské problematiky herberků (hra Lijavec) chtěl jen poukázat na to, že sejde-li se o půlnoci v takovém prostoru několik desítek, možná stovek, zpocených pěších cestujících, z nichž někteří již napolo vysílení se po spočinutí do lavic neovládnou a v rámci vzdání díků tajně se zují, pak ve vzduchu se božská vůně kadidla začne mísit s něčím daleko zemitějším; člověčinou. Přes toto aromatické doplnění je půlnoční prosenická míle pro mne jedním z nejhezčích okamžiků pouti a nejde jen o stohy vynikajících koláčků, vřelá slova a horký čaj s kapkou něčeho silnějšího, jichž se nám, stejně jako loni, vrchovatě dostalo od obětavých proseničanů, ale především o vědomí, že Vás někdo na té cestě čeká a upřímně vítá.

Posíleni duchovně i tělesně jsme vyrazili ušlápnout další kilometry, doufajíce, že nás bude i nadále (jak nám popřál místní farář se silným polským akcentem) bude provázet i nadále ?anděl strašný?.

Radslavice ? Pavlovice ? Hradčany ? Nahošovice ? Dřevohostice. Takhle je to jen pár jmen, jejichž přečtení zabere sotva deset vteřin, jinak jsou to ale vesnice od pětadvacátého do bezmála čtyřicátého kilometru a období začátku prvních krizí. Cestou je kus cesty z křivolace usazených dlažebních kostek, na nichž kotníky a klouby smutně lkají; období mezi druhou a čtvrtou ráno, jinak vyhrazené nejhlubšímu spánku, také zrovna psychicky nenakopává a i témata hovoru už se poněkud jednotvárně zaobírají zbývajícími kilometry a upadající zdravotní kondicí.

Jediným vytržením tak v této etapě tedy byly gramatické úvahy o blízké vesnici s vtipným názvem Šišma. Zda-li si obyvatelé říkají šišemští či šišmaští, zda-li holky z Šišmy jsou šišmačky a kluci šišmáci a jak to vypadá, když se představuje šišmašský rodák, který si šlape na jazyk. Až ten pochod půjdeme naposledy, tak si tam cestou odskočíme udělat popůlnoční jazykovědný průzkum, zatím nám to slouží k příjemným jalovým úvahám během těch vlekoucích se kilometrů.

Dle typologie chůze v této fázi nás již definitivně opouští ?panter? (lehký pružný krok, typický pro první desítku kilometrů, kdy se nohy takřka nikdy neocitnou zároveň na zemi, chodec se pravidelně pohupuje ve směru chůze a pohyb je ladný a plynulý, přímo ve směru cíle) a nastupuje ?kačenka?. Při kačence je pohyb chodce kolébavý ze strany na stranu kolmo na osu pohybu, není již zcela pravidelný, spíše nohy dopadají na zem tak, aby zabránily upadnutí chodce na bok a zároveň nedošlapovaly na puchýře, než že by se přímočaře posouvaly k cíli.

S kačenkou se dá ujít poměrně daleko, ale tempo je to o mnoho slabší, tento styl chůze je vyhrazen především závěrečné třetině pouti.

S nastupující kačenkou jsme minuli Dřevohostice, kde loni odpadl Venca, a blížili se k obávané dvojici Lipová-Křtomil. Putování výrazně zduchovnělo (koho by bavilo pořád se bavit o puchýřích). Člověk jde a jde, povídá a povídá, pak zase jde a jde a pořád jde, a už moc nepovídá a zase jde a najednou rozjímá, jako už dlouho ne. I když letos byla pro nás nekonečná dvojvesnice přeci jen snesitelnější, hlavně díky tomu, že jsme už věděli, do čeho jdeme a mohli rozložit síly, všichni jsme se shodli, že na rozjímání došlo. Nejpozději v posledním úseku cestou do Bystřice pod Hostýnem.

S rozbřeskem jsme vkročili do města, kde jsme si na ceduli přečetli, že je 11 stupňů nad nulou. A opravdu bylo. 20. března 2010 po páté hodině ráno v Bystřici pod Hostýnem na autobusáku. A nás čekaly poslední čtyři kilometry do kopce.

Tyhle kiláky jsou pecka na závěr a prvochodci toho opravdu měli ?plné brejle?. Docházel nám doping v podobě hroznového cukru a pseudoenergetických nápojů, bohužel na to, vzdát se, už bylo pozdě a nezbylo, než se nějak doplácat po svých.

A tehdy někteří cítili, že je pomalu opouští i ?kačenka? a nastupuje poslední úroveň způsobu chůze ? ?chaplin?. Chaplin je ještě považován za chůzi, všechno další už je jen klopýtání. Jde o modifikaci kačenky, kdy během kolébavého pohybu vpřed se postupně čím dál více vybočují špičky nohou do stran a chodec tedy, ačkoliv jde celkem po rovině či do mírného kopce, jde jakoby šplhal po úbočí a do cesty se zasekává nohou napříč směru pohybu.

Je to styl nesmírně pomalý a je mu vyhrazeno úplné finále pouti, kdy se plahočíme vzhůru do hostýnského kopce.

Letos nešlo pokračovat po běžné cestě, která byla pod ledopádem a bylo rozhodnuto dosíci baziliky na vrcholu přímou ztečí, takže nás tentokrát chaplin dostal všechny. Dva kroky vpřed, skluz po listí a blátě, krok vzad a znovu. Takto jsme se doplácali až ke ?schodům do nebe?, které už byly jen bonbónkem na závěr.

Byl tam strašný vítr a hodiny bily třičtvrti na sedm a nás však do cíle dorazilo všech celých sedm!

Po kraťoulinkém spočinutí v poutnickém muzeu (nebo mauzoleu?) a přivítání se s odpočatou motorizovanou částí týmu jsme se odbelhali na mši. V jejím závěru jsme pak s radostí převzali diplomy úspěšných putovníků a dozvěděli se, že z původních cca 200 kusů na startu jich do úplného cíle dorazilo zcela po svých 102. I s těmi, co se nechali sem tam popovézt, to ale bylo asi 150 lidí.

Jak jsem v úvodu předeslal, zamluvili jsme si letos na jeden den velký pokoj v poutnickém domě, takže jsme letos řešili závěr pouti více slavnostně. Nejprve mše až do konce, pak výborná snídaně, sprcha a nakonec sladké schrupnutí v bělostných postelích až do poledne. V poledne jsme se zvesela a s několika jadrnými poznámkami vykopali z postelí (dobrák Sandyk nemohl dospat a chodil nás postupně budit po čtvrthodině už od jedenácti), použili další restauraci kolem Hostýna k příjemnému obědu, zběžně okoukli okolí a cetkařsko pekařské stánky a tradá domů.

Vím, že ne všichni spolujdoucí se mnou budou asi souhlasit, ale sumasumárum mě to letos fakt přišlo velice pohodové a už se těším za rok.

Díky Venco, Sandyku, Fildo, Jindřiško, Hano, Stando, Radko, Martino a Kryštůfku, že jste se mnou do toho letos zase šli a díky otci Marianovi, že tohle spoluvymyslel, organizuje a že mě do toho zatáh.

-moll-

 

Na nějaké fotografie se můžete podívat zde.




( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.