Dnešní datum: 18. 06. 2018
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohByli jsme na Železném poutníkovi 09

téma Vydáno dne 04. 04. 2009 (5441 přečtení)

Na závěr letošní pouti jsme opět byli na naší postní kající pouti na Svatý Hostýn. Chcete vědět, jak se taková pouť prožívá? Seznamte se s některými letošními zkušenostmi.

Z praktických příruček vesničana

JAXE TI ŠLAPE?

Tentokrát se nebudem věnovat činnosti přespříliš praktické, za to však z vícero směrů velice prospěšné. Totiž - chození, či ještě lépe - putování. Kdekdo z nás starších jistě pamatuje časy, kdy jako školáčci s chlebníčkem, navlečení v pláštěnce, ručky a nožky přiškrceny gumičkami od zavařovaček a přidušeny v igelitových pytlících, absolvovali jsme každoročně v rámci zvyšování branné zdatnosti pochoďák nejbližším hvozdem k místnímu vršku či skalce. Nešlo ani mně nevzpomenout tyto vpravdě masochistické zážitky, když jsem zvažoval nabídku připojit se k 50ti kilometrovému ?svatému pochoďáku z Kopečku na kopec Hostýn?. Už loni jsem s touto myšlenkou koketoval, ale díky vlastní hlavou dobře trefenému schodu jsem si tuto radost mohl odpustit. Letos však již počasí i další okolnosti se sešly tak šikovně, že nezbylo než toto ?volání pěších dálek? vyslyšet.

Milí vesničané, budete-li (bez předchozích zkušeností) někdy v podobném pokušení, především počítejte s tím, že to bude přibližně tak drsné, jak si to představujete, nebo jen o malounko více. Na druhé straně to nebude ani z poloviny tak náročné, aby to bylo nezvládnutelné. Věřím, že tímto úvodem jsem Vás už teď optimisticky naladil a nyní si tedy na konkrétním příkladu a mé zkušenosti pojďme ukázat jak na to.

Tedy za prvé - odhodlání. Bez něj to rozhodně nedáte. Zejména přistoupíte-li k věci jako můj tříletý synek Matouš, který na mou nabídku horské procházky reagoval slovy: ?Já bych to, taťko, nemohl jít. Já bych se zpotil.?
Za druhé - trénink. Ten není úplně nezbytný, ale je velice doporučený. Jak jsem kdysi jinde uvedl, na úvod je vhodné začít zlehýnka (třeba vyndat baterky z ovladače a chodit televizi přepínat pěšky) a postupně přidávat (vyndat baterku z auta). Není důležité cvičně ujít rovnou dalších 50 km, já jsem se deset dní před poutí lehce prošel asi 3x na vzdálenosti 5-15 km a úplně v pohodě to stačilo.
Za třetí ? vercajk. Je nezbytný. Základem jsou dobré boty a ponožky. Skoro bych odhadl, že ponožky především. Já jsem spotřeboval 4 páry. Nejsou-li po noze speciální trekingové fusekle, poslouží jakékoliv hodně tlusté a dobře savé (žádná umělotina). Boty pohodlné, rozšlápnuté, raději kotníkové (po 30ti kilometrech kotníky ?povolí?, zejména ty netrénované a máte-li kotníkové boty, je chůze přeci jen bezpečnější). V našem případě se šlo téměř celou dobu po tvrdým (asfalt, kostky), takže ideální je spíš měkčí podešev i vnitřní výstelka. Já měl spíše tvrdší obutí do hor, takže otlaky šlapek mě neminuly, věděl jsem o nich už tak od 20tého kilometru, ale kupodivu se mi je podařilo celkem v pohodě rozšlapat. Z další výstroje jsem upotřebil zejména pláštěnku, jídlo a pití (1,5 PETka je minimum), náplasti na puchýřky jsem měl, ale naštěstí nepotřeboval. K přípravám ještě doporučuji dobře ostříhat nehty na nohou (nic nedokáže tak pěkně tlačit v botě, jako vlastní nehet).

Vlastní akce, jíž jsem se společně s Fildou, Sandykem a Vencou zúčastnil, se jmenuje ?Železný poutník? a šlo již o 12tý ročník postní poutě ze Svatého Kopečku u Olomouce na Sv. Hostýn u Bystřice p. Hostýnem, takto bratru 50 kiláků, které kající se poutníci absolvují od soumraku do svítání, tedy v údobí, kdy každý slušný či normální člověk hoví sobě v peří a sní sny spravedlivých. Jedním z hlavních pachatelů tohoto podniku je otec Marian, toho času panáčkem v louckém klášteru ve Znojmě a shodou dalších šťastných události, též můj příbuzný, přesněji bratr manželky strýce mé vlastní ženy a díky němu jsem se právě pro tento dobrodružný podnik kvalifikoval a ještě k němu přiměl tři další shora zmíněné kamarády. Vyráželi jsme v pátek půl hodiny s poledne z rodné Vysočiny, icomáckým autobusem z Jihlavy. Plni očekávání a adrenalinu. Nohy nám v autobuse nervozně přešlapovaly i vsedě. Po několika drobných peripetiích a jedné sekané s pivem v mléčném bufetu u olomouckého nádraží, jsme místní dopravou dorazili ke svatokopečské bazilice, přivítali se s Marianem, okoukli další poutníky, nástěnné fresky a současnou lešenářskou výzdobu chrámu a absolvovali startovní mši. Počet lidí nás celkem zaskočil. Po mšení a úvodní promluvě na schodech kostela vzali ti nejagilnější svůj vysušený březový kříž a my jsme je následovali do Bukovan. Nadupané nohy to častokrát psychicky neunesly a první půlkilometr pochodu se změnil v regulérní klus. Jen otec Marian neodolal a nechal se v tomto úseku táhnout asi od tříletého dítěte na plastové motorce (nebo to bylo naopak?). Na každý pád v Bukovanech na návsi jsme byli cobydup. Zde proběhlo rozpočítání (106 kusů na startu) a geografické roztřiďování. Jak jsem zachytil nechyběli tu pražáci, jihočeši, západočeši, východočeši, slezané a moravané všech směrů, ani naše čtyřčlenná chlumská skupinka nezapadla. Pod vlivem výzvy ?Kdo se vleče, nikam nedojde.?, jsme poměrně ostře vyrazili kupředu směr jihovýchod. První kilometry do Tršic jsme cválali lehkýma nohama a libovali si, jak ladně a lehce se s panteří elegancí svižně pohupujeme vpřed a jak nám ty kopce ?jdou? (a naopak roviny ?nejdou?), protože jsme z Vysočiny. V Tršicích jsme měli v nohách patnáct kiláků a tak jsme dali dvacet na schodech kostela. Probudila se v nás i chuť k jídlu a pořád jsme se cítili celkem v pohodě, jako ten kostel (tedy s-věží). Ono to tedy nebude zas tak hrozné, malovali jsme si pod vlivem první etapy. Následujících deset kilometrů do Prosenice však bylo už o poznání náročnějších. Zatáhlo se a začalo drobně pomžívat, pak silněji, pak už místy celkem regulérně pršelo. Pořád ale v pohodě. V pláštěnkových ulitách, míjeli jsme místa neznámá a nechávali se vést proudem poutníků, probírali možné scénáře pokračování pouti a spřádali plány, jak se propracovat na čelo a ujmout se kříže (ale zase ne napořád). Nohy už byly cítit (zatím ještě jen ty vlastní), ale nějak jsme přeci jen ještě drželi formaci a slušné tempo. Na rozjímání to ještě nebylo, pořád jsme měli cosi ?světského? k vykládání. V Prosenici jsme zasedli do lavice kouzelného kostelíku romanticky jen spoře nasvětleného a vyslechli si milá slova na uvítanou, z nichž cituji nejhezčí pasáž ?...a v místní hasičovně pro Vás farníci připravili malé občerstvení...?. Patero buchet, vynikající ořechové hřebeny, horký čaj, farní slivovička a spousta ochotných usměvavých proseničanů, jako kdyby nebylo půl hodiny po půlnoci. Moc příjemně jsme si odpočinuli skoro hodinku. Přepříhnuli do čerstvých ponožek a vyrazili, řídě se dle informace, že druhá půle už je bez oficiálních pauz, na vlastní pěst, respektive: S pomocí boží, dojdi kam můžeš, nejlépe na Hostýn! V sedm je mše.

Od této zastávky už jsou vjemy účastníků, včetně naší čtverky, asi silně individualizovány. Já mám za to, že do třicátého kilometru to, celkem ještě v pohodě, šlo. Pravda, tok hovoru už nebyl zrovna plynulý, také úvodní tempo vzalo dávno za své. Sousloví ?kajícná pouť? nastupovalo projevit svůj význam. Nožky pobolívaly, ale sem tam byla nějaká víska se zastávkou či lavičkou, tak jsme se tak nějak, ne už sice ladně, ale přeci jen sunuli vpřed. Za třicátým kilometrem už to však drhlo. Otlaky bolely, začaly se hlásit i klouby a Vencovi se udělalo šoufl. Pozitivní bylo, že jsme už několik kilometrů před sebou viděli maják, malé slabounké světýlko ? sv. Hostýn. Sunuli jsme se k němu jako můry za světlem. Krize došla někdy na pětatřicátým kilometru, nevím přesně, jen vzpomínám, že to bylo kus za odbočku na vesnici neobvyklého jména - Šišma. Vybrala si chudáka Vencu, který zbledl, zezelenal, pak ještě zkusil několik dalších odstínů spektra, aby se vrátil zpět k bledé a oznámil nám, že ve středu ještě ležel s chřipkou, ale teď že je mu fakt zle. S trochou nevybíravé motivace jsme ho donutili doplahočit se až do Dřevohostic, ale tam definitivně odpadnul a podlehnul apatii. Naštěstí zrovna procházející Marian nám nabrnknul anděla záchranáře, takže zhruba za dvacet minutek se přiřítil červený blesk s první pomocí. Záchranář obhlédl Vencu, pak nás a začal vyndávat vercajk z auta, aby nás tam všechny naložil. Když jsme mu sdělili, že prosíme, aby nám popovezl jen Vencu, viditelně mu odlehlo. Chvíli s Vencou bojoval, že mu dá injekci proti smrti, ale Venca ho ještě přepral, takže nakonec dostal jen tabletku (Vencovi se prý po ní za chvíli udělalo dočista dobře, a měl prý energie, že by mohl klidně vyrazit znovu na další tůru. Venca neví, co to bylo za meducínu, ale nešňupalo se to, takže asi nejspíš zázrak.) Je půl čtvrté ráno, Venca už je na Hostýně a my zbylí, tedy já s bratry Němci, se motáme silničkou z Dřevohostic prakticky poslední z celého konvoje. Jak jsme tam půlhodinku ztvrdli čekaje na pomoc, zatuhly nám všechny potřebné svaly, šlachy, písty a táhla a všichni nás předešli. První kilák jsem nevěřil, že se rozhýbem a dojdem. Byli jsme sice patřičně namotivováni Marianem, že už je to jen deset kilometrů, ale pořád bylo tma, citelně se ochladilo a naše úvodní úvahy, jak se zmocníme kříže a ponesem jej aspoň ve finále pod kopcem, se nyní ukazovaly jako naivní sny a chiméry. Dovlekli jsme se, za čas blíže neurčený, do nejdelší vesnice na světě ? Lipové. Aby tomu nebylo dost, tak ve chvíli, kdy tato osada k nepřejití končí, plynule na ni navazuje další, k poutníkům neméně škodolibá, s názvem Křtomil, kterou jsem si v duchu překřtil na Sto-mil. Problém vesnic na rovině je, že neví, kdy mají skončit. U nás tyhle problémy nejsou. Můžete bydlet buď na kopečku nebo v údolí, v nejhorším případě z údolí do kopce či naopak, ale nikoho nenapadne táhnout vesnici z obou stran přes kopec nebo dokonce z údolí do údolí, tady na rovině je to jiné. Začne se nenápadně podél cesty, pak ještě kousek dál, pak se řekne ?no co, nejsou tu žádné překážky, tak to dostavíme až k potoku?, pak nějaký dobrák vymyslí, že by tam mohl být mostek a jede se furt pryč. Asi dokud nenarazíte na jinou vesnici, tak jako na sebe narazily Lipová a Stomil, tedy Křtomil.

Tehdy opravdu začala pouť rychle nabývat duchovní rozměr. Hovor již zcela vymizel, každý se zaobíral sebou a mysl obracel vzhůru, protože zde dole se jen vlekla zubožená tělesná schránka. Ponožky už se měnily potřetí. Fildu chytaly křeče do svalů, tak co chvíli zastavoval a mazal se něčím zázračným, co jim prý doma zbylo po dědečkovi. My se Sandykem jsme zase věděli, že buď můžeme pokračovat v chůzi nebo definitivně zastavit, takže jsme mu vždycky kousek utekli, tedy ubelhali, namísto abychom na něj počkali (opravdu jen kousek, lehce nás dopajdal). Něco po páté jsme se dopotáceli na okraj Bystřice p. Hostýnem. Cestou jsme dostihli jen několik odpadlíků, kteří nás prosili o zapůjčení našich nohou (což jsme odmítli, vědouce sami, že by si našima nohama zrovna moc nepomohli) a jednoho ještě živého (tj. ve směru cíle se pohybujícího) klučinu, kterému odpadl jeho souputník. Naše chůze, šlo-li vůbec ještě o chůzi, už rozhodně neměla sebemenšího rysu ladnosti gepardí, jak jsme si zpočátku libovali, spíše to byla potácivá, kolébavá, plácy-plác, chůze kačeří.

A to nás ještě čekal závěrečný trhák lesem na Hostýn. Když jsme si dole na úpatí přečetli cykloznačku, oznamující, že ke kostelu je to 5km, blahořečili jsme si, že s sebou nikdo nemáme kolo, značka pro pěší ukazovala ty kilometry jen 3. Ale stály za to. Být to někde na 40tým kilometru, tak tu poslední část sněhem, ledem, potokem už asi nedojdu, takhle naštěstí, pod vidinou cíle, už zase zafungoval adrenalin a člověk si řek: ?no s pomocí boží, či bez, teď už to přece dojdu?, ale byly to krušné poslední okamžiky cesty. Kdo neměl to štěstí uvědomit si za celou cestu svoji slabost a omezenost svých sil, ten tu příležitost dostal vrchovatě ve finální výstupu. (Jedině Filda chytil tempo, protože mu konečně zafungovala dědečkova zázračná mast.) Závěrečné schody pak byly už jen legráckou pro zasmání. Dali jsme unavené foto po výstupu a krátce před půl sedmou jsme jako jedni z posledních vstupovali do klubovny poutního domu vedle svatohostýnského kostela. Zde to vypadalo trochu jako lazaret a trochu jako noclehárna, ale bylo tam příjemné teplo, sucho, horké nápoje, místo na sezení či ležení. Složili jsme se na půl hodinky na zem. Nirvána. Z původní stovky nás prý došlo kolem šedesáti. Na závěrečné mši nás ale zase byl plný kostel, jak v lavicích, tak u oltáře. Marian statečně odkulhal mši a promluvil o tom, co jsme na té pouti poznali také, že jejím smyslem není sportovní výkon, tedy dokázat si svoji sílu, ale pochopit a přijmout svoji slabost. Bylo to tak.

Moc nás mrzelo, že jsme si nemohli prohlídnout Hostýn, protože autobus nám jel těsně po mši, museli jsme tedy skoro klusem (to si nedovedete představit, jak vypadá po takové pouti klus). Máme ale tedy o důvod více se tam za rok zase podívat. Dobrá zpráva pro vás z vesnic a dědin (teoreticky i měst a městeček), pokud byste po přečtení této zprávy uvažovali, že to za rok zkusíte také. Všichni jsme se shodli, že únava z nás spadla do druhého dne a naše otlačené a ošoupané nohy se jakoby zázrakem zregenerovaly, takže i když můžete počítat, že po té štrapáci budete dočista ?vyfluslí?, za tři dny už budete dočista OK.

Něco faktografie na závěr: Pouť se koná každoročně týden před Květnou nedělí a veškeré informace lze zavčasu získat na www.farnostlouka.cz, případně u mé osoby, protože já se nepochybně za rok o ten výšlap pokusím znovu.

-moll-

(psáno pro časopis Násoska ? dark side of the czech scouts, http://e-nasoska.sweb.cz; rubrika: Praktické příručky vesničana)

(Popis pouti od jiného účastníka můžete nalézt zde.)




( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.