Dnešní datum: 20. 07. 2018
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohTo jsem ale osel!

téma Vydáno dne 27. 03. 2008 (4320 přečtení)

Asi jste také dostali k Velikonocům různá přání. Mně se dostal do rukou jeden velikonoční příběh, o který bych se s vámi rád podělil. Tady ho máte.

To jsem ale osel!

Velikonoce začínají oslátkem. Poslechněte si příběh, který nám před Květnou nedělí vyprávěla sestra Maria Ko, Číňanka, biblistka. Příběh, který je o nás a o našich Velikonocích?

Jsem oslík. Patřím ke zvířecímu druhu, kterým lidé nejvíce pohrdají. Považují nás za ošklivé, hloupé, nevědomé, hulvátské, zabedněné, svéhlavé? Naše jméno zní jako nadávka, naše podoba je symbolem hlouposti. A přece jsme lidem velmi užiteční. Pracujeme, a nestěžujeme si, posloucháme, a neprotestujeme. Kdo ví, proč si od lidí nedokážeme získat ani špetku sympatie?

Nicméně, přesto jsem rád, že jsem to, co jsem. Záleží mi víc na hodnocení mého Stvořitele, než na tom, co říkají mí majitelé, ?protože ty, Pane, miluješ všecko, co je, a neošklivíš si nic z toho, co jsi učinil? (Mdr 11, 24). Nevím pořádně, čí jsou tato krásná slova, ale moc se mi líbí. Už proto, že žiji, můj život musí mít nějaký smysl. Od té doby, co na světě existujeme my, hloupí oslové, Bůh musí být Bohem, co miluje osly.

A ještě něco navíc. Říkám to šeptem, protože se bojím, že sklidím posměch: i my oslové máme něco, na co můžeme být pyšní, i my se můžeme považovat za privilegované.

Víte, že jsme zvířata, o nichž Bůh zvláštním způsobem mluvil v Bibli? Samozřejmě že se neopovažujeme srovnávat se s ovcemi, které jsou tak trochu všude ve svatých knihách, nebo se srnci, koloušky, gazelami, kteří defilují v básnických knihách. Tím méně můžeme obstát srovnání se lvem, orlem nebo beránkem, šťastnými zvířaty, která mají tu čest stát se symboly samotného Boha. Ale my nezávidíme nikomu. Role, kterou nám Bůh přidělil, je jedinečná, originální, překvapivá.

V našich dějinách, které jsou stejně dlouhé jako dějiny lidstva, jsme měli slavné předky, které si Pán vybral k důležitým úkolům. V dávných dobách patriarchů osel doprovázel Abraháma a Izáka na horu Moria k tajemné oběti (srov. Gn 22). Během putování Izraele po poušti jedna oslice promluvila k Balámovi, moabskému prorokovi, a dala mu poznat Hospodinovu přítomnost (srov. Nu 22). Na konci období soudců se Saul díky ztraceným oslicím setkal se Samuelem, který ho pomazal za izraelského krále (srov. 1 Sam 9).

Je to zvláštní, ale je to tak: V minulosti nás, hloupé osly, Hospodin častěji použil jako své tiché svědky a pokorné posly. A bude dělat to samé i v budoucnosti. Předpověděl to již skrze proroky: ?Řekněte siónské dceři: hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti? (Zach 9, 9).

Mesiáš, ten, kterého lidstvo očekává, král Izraele, navštíví svůj lid na oslu, na jednom z nás! Je to neuvěřitelné: ale náš Bůh je Bohem, který dělá svérázné věci. My se považujeme za jeho komplice ve chvílích, kdy chce překvapit svět.

Zatímco lidé očekávají Mesiáše, i my očekáváme, že se naplní proroctví o nás oslech. S důvěrou a nadějí uchováváme tento příslib: předáváme ho z pokolení na pokolení jako tajemný rodinný poklad. Můj děda o tom mluvil hodně často. Dokonce říkal, že se proroctví brzy naplní, protože na vlastní oči viděl Mesiáše.

Ano, viděl ho. Nikdy o tom nikomu neřekl, jen nám oslíkům, protože by se mu vysmáli do tváře ? ?Co to je za oslovinu!? My jsme mu ale věřili a věříme, že se brzy někdo z nás bude mít tu čest a sveze Mesiáše.

Můj děda žil v Betlémě. Vyprávěl nám, že jednou v noci, byla krutá zima, dorazili do stáje, kde přebýval s volem, mladí manželé. Žena byla těhotná a krátce po příchodu porodila děťátko. Můj děda byl chudý. Neměl nic, co by mohl novorozeněti nabídnout, než svůj žlab. Společně s volem se snažili děťátko zahřát, jak jen mohli. Zpráva o jeho narození se musela rozšířit strašně rychle, protože ještě téže noci se na něj přišlo podívat hodně pastýřů. A byli tam také andělé, kteří zpívali zpěvy, jaké nikdo nikdy neslyšel.

Dítě bylo krásné, rodiče přešťastní a můj děda neustával v úžasu. Nevěděl proč, ale byl si jist, že to dítě byl Mesiáš. Jeho přesvědčení ještě vzrostlo, když jednoho dne, o mnoho let později, kráčel kolem synagogy a slyšel slova Svatého Písma: ?Vůl zná svého hospodáře, osel jesle svého pána, mne však Izrael nezná, můj lid je nechápavý." (Iz 1,3) I já věřím, že Mesiáš již přišel, protože věřím svému dědovi.

Můj děda už nežije a já jsem byl prodán sem, nedaleko Jeruzaléma. Jsem ještě mladý a dosud jsem se ještě nenaučil pracovat, jak se pracovat má. Můj hospodář zatím neví, co se mnou. Uvazuje mě přede dveře a přitom bručí, že nejsem k ničemu. Tak bych si přál, abych byl k něčemu užitečný, ale zatím se nikdo nikdy neodvážil a netroufl si na mne sednout a nechat se ode mne svézt.

Tyto dny jsem zvláště neklidný. Blíží se velikonoční svátky. Cesta k Jeruzalému je plná lidí, docela dobrý chaos. Jsem tady jako obvykle přivázaný přede dveřmi, všichni na mne zapomněli, všichni mě totálně ignorují. Dívám se trochu závistivě na koně, na kterých jedou krásně oblečení lidé. Také mí kolegové osli se v těchto dnech tváří velmi hrdě a se zadostiučiněním.

Ó, jak by se mi líbilo, kdybych mohl být v karavaně a jet do Svatého města! Copak je možné, aby si mě v tomto davu vůbec nikdo nevšiml? Copak je možné, že by mě nikdo nepotřeboval? Chci být odvázán, chci žít, chci pracovat, chci být užitečný.

Zatímco jsem se snažil zadržovat slzy, všiml jsem si, že docela blízko jsou dva muži, které jsem v těchto místech nikdy neviděl. Nejprve si mne prohlédli od hlavy až k ocasu, aby se ujistili, že nešlápli vedle, a pak mě začali odvazovat.

V té chvíli vyšel z domu hospodář a zeptal se dvou cizinců: ?Proč odvazujete toho oslíka?? A oni odpověděli: ?Pán ho potřebuje.? Hospodář je nechal. Neměl jsem pro něho žádnou cenu.

Já jsem však zůstal plný pochyb a úžasu zároveň. Pán mě potřebuje? Ale kdo je ten ?pán?? Kdo by mě mohl potřebovat, mě, hloupého oslíka, takového mladého, nezkušeného? Jak to, že mě zná? Jak mohl vědět, že jsem zde? Jak to, že chce právě mne?

Už si nepamatuji, jak dlouhou cestu jsem s dvěma muži ušel, tak jsem byl rozčilený a zmatený. Najednou zvednu hlavu a přede mnou vidím nádhernou tvář, která se na mne dívá mírným a laskavým pohledem. To je ten ?pán?, ten muž, který mě potřebuje?

Chtěl jsem se na něj dlouho dívat, abych v jeho tváři našel odpověď na mé otázky, abych si do mysli vtiskl ten dobrý a povzbudivý pohled, ale lidé se na mne tlačili ze všech stran a vznikal totální zmatek. Pán se na mne pomalu posadil a muži mi pokynuli, abych kráčel.

Nevěřili byste, co jsem cítil! Poprvé v životě na mně jede člověk. Všimne si toho můj pán? Pozná na mně pán, jak jsem spokojený?

Kam jedeme? Do Jeruzaléma. Již se objevují věže města. Vidím majestátní hradby a všude tolik lidí. Co je však zvláštní! Lidé, místo aby pokračovali k městu, směřují k nám. Přicházejí k nám. Jak pomalu namáhavě stoupáme, lidé rozprostírají své pláště na zem, a vzniká tak pestrobarevná tapeta. Děti mávají větvemi stromů. Ženy poklekají. Všichni volají silným hlasem: ?Požehnaný, který přichází ve jménu Páně. Hosana králi Izraele!?

Ani v duchu jsem si nedokázal představit podobnou scénu. Všichni tito lidé přišli přivítat muže, který na mně sedí, a nazývají ho králem Izraele.

Král Izraele? Ano, právě tak ho vzývají. Pak je to ale Mesiáš! Jsem to ale osel, že mi to nedošlo dřív! Hlavou mi problesklo Zachariášovo proroctví: ?Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný, pokořený, jede na oslu, na oslátku, osličím mláděti.? (Zach 9,9) Jestli ale on je ten Mesiáš, pak já? já jsem ten osel! Jsem úplně zmatený!

Co se pak stalo Mesiáši, mému Pánu? Asi není třeba, abych vám to vyprávěl. To už víte z knih napsaných jeho učedníky. Pokud jde o mne, nevím, co dodat. Má slova se zdají být strašně chudá a nepatřičná, když se setkáváme s tímto tajemstvím.

Když mého Pána pohltil zástup před chrámovou branou, bylo mi jasné, že už ho nikdy neuvidím. Už mě nebude potřebovat na zpáteční cestu. Můj oslí předek, osel Abrahamův, měl obrovskou radost, když mohl dovézt domů Izáka. Já však nepovezu nazpět svého Pána. Bůh ušetřil syna Abrahamova, ale neušetřil svého vlastního Syna.

Před několika minutami jsem na sobě vezl svého Pána, od této chvíle ho ponesu v sobě. Provždy. On mě potřeboval, abychom došli do Jeruzaléma, teď mě potřebuje, abych o něm vydal svědectví od Jeruzaléma až na sám konec světa (srov. Sk 1,8).

Kvůli tomu žiji, zde je smysl mé existence. On mě znal a miloval dříve, než jsem se narodil. Od věčnosti na mne myslel a určil mi místo v dějinách. Již předem skrze proroky oznámil mé poslání. Nechal mě odvázat a přivedl mě k sobě, abych společně s ním uskutečnil jeden příslib. Učinil, abych se stal nositelem jeho Syna, jeho spolupracovníkem pro spásu světa.

Toto je můj příběh. Je to ale také příběh Krále Mesiáše, který vstoupil do svého města na hřbetu osla. Příběh Boha, který je tak veliký, že potřebuje hloupé zvíře.

Sestra Maria Ko, FMA*

za pomoc při překladu děkujeme sr. Míši Pitterové, FMA

* Sestra Maria Ko Ha Fong, dcera Panny Marie Pomocnice (salesiánka), je velmi známá biblistka. Číňanka, původem z Makaa, sídlí v Římě a vyučuje na Papežské fakultě věd výchovy Auxilium a pravidelně vede akademické kurzy v ?Semináři Ducha svatého? ?Holy Spirit Seminary? v Hong Kongu. Deset let již často jezdí do Číny. V minulosti vyučovala v různých seminářích v Číně. V současnosti je omezila na neformální setkání s kněžími a zasvěcenými osobami.



( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.