Dnešní datum: 16. 12. 2017
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohKřesťanské vánoce


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohOrtler - 3905 m.n.m. - opět hory a naši faráři

téma Vydáno dne 21. 09. 2007 (4881 přečtení)

Tak zase na horách. Tentokrát ve čtyřech. A prakticky hlavní letošní akce - nejvyšší vrchol Rakousko-Uherska - Ortler. Pojďte s námi (aspoň na internetu).

Ti faráři si snad nedají pokoj - zase na horách

Další z našich cílů byl Ortler: 3905 m. vysoká hora v Jižním Tyrolsku, nejvyšší hora bývalého Rakouska-Uherska.
Tentokrát jsme měli čtyřčlenné družstvo, k Marianovi a Jeronýmovi se přidal Vítek (ten už byl s námi na Seewandu) a Honza (rovněž již ostřílený horal).

Vyjeli jsme ze Znojma v pondělí 3. září někdy před polednem. Marian tentokrát za volantem neusínal, cesta ubíhala dost rychle, jen někde v Rakousku jsme se dostali do slušné dálniční zácpy. Kolem šesté večer jsme již jedouce v serpentinách pod Suldenem pozorovali na vysoké skále cíl zítřejšího dne ? chatu Julius Payer. V tu chvíli nás ale začal na úzké cestě znenadání a riskantně předjíždět nějaký Taloš, který nám lehce ohobloval levý přední blatník. I když to byla jeho vina, byl velice naštvaný a chtěl to hodit na nás. Situace se vyřešila až po třech hodinách, kdy námi přivolaní Carabinieri dali nám i jemu pokutu 70 ?. Spravedlnosti se člověk holt na světě nedočká a zvláště ne v Itálii. Po této nemilé příhodě jsme dojeli do Suldenu již po tmě a za deště. Protože nebyl čas vařit ani hledat nějaké dobré místo na spaní, ulehli jsme do stanu na našem starém známém místě z minulé akce v horní části vesnice u lanovky (Honza spal v autě). Celou noc dost pršelo ? neblahá předzvěst budoucího počasí.

Ráno, v úterý 4. září, jsme se sbalili a ?čistým stylem? (tj. bez použití lanovky) začali stoupat směr Tabarettahütte (2556 m.n.m.), kde už byl sníh, a dále na Payerhütte (3029 m.n.m.). Cestou koukáme na pověstný Nord Wand ? severní stěnu Ortleru pokrytou ledem vinoucí se velmi strmě až těsně pod vrchol. Na kameni u cesty pod stěnou je pěkná řádka vzpomínkových destiček na ty, co bohužel nedošli. My naštěstí jdeme normálkou...
Na Tabaretě je pěkná zima, vysoké ceny a plná restaurace turistů. Po krátkém občerstvení venku ve větru a sněžení stoupáme dál na Payerku. Počasí je bídné, vítr, mlha. Kousek před chatou se to na chvilku protrhalo a dokonce vykoukl i vrchol Ortleru. Chata je poloprázdná, ubytování dostáváme bez problémů za 8,50 ?. Spíme ve společné ubytovně asi pro 40 lidí, ale kromě nás je tam jen jeden další asi 65-tiletý borec. A hned, jestli prý jdeme zítra nahoru. Docela si věřil na to počasí a věk.
Takže ubytování bylo v pohodě, až na to, že na pokoji bylo jen 5° C. Jediné, co se dalo dělat bylo zalehnout pod několik dek (normálně stačily čtyři, Marian se pojistil šesti ). Dole v restauraci bylo tepla trochu víc, možná i 15° C. Tam jsme si dali večeři a také zjistili, že ten den přes to psí počasí došlo na vrchol asi 8 lidí (dva Němci s průvodcem a čtyři Švýcarky s průvodkyní). Zdá se, že většina lidí raději najímá průvodce. Po zjištění, že vůdce vybírá za jednu osobu 240 ? jsme se jen ujistili, že tudy cesta nepovede.
Předpověď počasí byla špatná ? nejméně další dva dny mělo být hnusně. Protože jsme byli unaveni a byla zima jak v ruském filmu, šli jsme brzo spát stylem ?ráno moudřejší večera?.

Ráno, ve středu 5. září, jsme v klídku vstali, nasnídali se a vykoukli z chaty. Vítr a teplota minus 12° C nás zahnaly hned zurück do tepla. Kolem poledne slyšíme z venku nějaké hlasy a podle nezaměnitelné hlášky ?ty vole? poznáváme, že jsou to Češi. Je jich asi pět a vypadají dost odhodlaně a nabušeně. Že prý si na chvíli odpočinou a pak vyrazí do Ortlerbivaku (3316 m.n.m.), odkud druhý den ráno zaútočí na vrchol. Řekli jsme si, že se na ně pověsíme a zjistíme, jestli se vůbec dají přelézt zasněžené skály mezi chatou a bivakem (Honza totiž prorokoval, že je to nemožné a když možné, tak aspoň příliš riskantní) a kudy přesně vede cesta.
Asi v půl třetí jsme vyrazili. Počasí se naštěstí trochu zlepšilo. Jejich tempo bylo dost pomalé, lehce bloudili a na prvních skalách začali váhat, až to po chvilce otočili. My však jsme byli nažhavení a připravení na všechno a tak jsme pokračovali (Honza raději šel s nimi, respektive počkal a sledoval, jak se šplháme dál po feratě). Pravda byla, že všechny skály byly zaváté sněhem a foukal nepříjemný vítr. Za feratou byl pověstný hřebínek, který jsme zdolali bez větších problémů a dokonce i bez jištění. Jen na jednom místě uprostřed hřebínku, které jsme pracovně nazvali Mariánův výšvih, to bylo horší. Marian prokázal tradičně nebojácnost a vervu a jako první se přehoupl přes asi 1,5 m. vysoký skalní blok (z obou stran propast, žádné chyty) a ostatním pak podal ruku. Za chvilku jsme se pak dostali až k ledovci, kde jsme to otočili. Cíl pro dnešek byl totiž splněn ? přes skály se projít dá! Nazpět jsme se pro jistotu na některých místech jistili. Zdálo se, že když se slaníme mimo hřebínek, narazíme na snazší cestu (tuto variantu nejvíce prosazoval Jeroným ). Když se tam ale Marian spustil, zjistil, že nestojí na cestičce, ale na šikmé skalní ploše bez chytů směřující do bezedné propasti a měl dost co dělat, aby se dostal zpátky. Naštěstí byl pořád na laně, takže pád až dolů nehrozil. V půl sedmé jsme byli zase u Payerky netrpělivě očekáváni Honzou. Teď už i on začínal věřit, že to snad půjde . Protože podle předpovědi nemělo být zítra hůř než dnes, rozhodli jsme se, že to zítra zkusíme. Večer přišla jedna skupinka Němců a jeden Ukrajinec s průvodci, tak snad zítra nepůjdeme sami. V noci jsme moc nespali, nervy dělaly svoje...

Ve čtvrtek 6. září jsme vstávali v 6.00 a v 7.15 už štrádovali naší známou cestou. Oba průvodci s klienty byli před námi. Počasí vypadalo celkem dobře, nový sníh naštěstí nepřipadl (ale také ho ani neubylo). Všechny skály, feratu i hřebínek jsme překonali bez problémů. Dokonce i Honza byl psychicky v pohodě a nebál se, čímž nás mile překvapil (prostě to rozbalil a ukázal, co v něm doopravdy je ). Na ledovci pod bivakem jsme dohnali Bergführera s Ukrajincem, který vypadal dost ?nevýkonně?. Měl dost problémy vydrápat se na asi patnáctimetrovou skálu k bivaku, i když ho vůdce popotahoval lanem nahoru. Nechtěli jsme čekat a vydali se po skále kousek dál vlastní trasou, která ale byla obtížnější. Jeronýmovi zůstal jeden chyt v ruce a málem letěl asi z 5-ti metrů dolů ostatním na hlavu. Nakonec jsme se všichni šťastně dostali nahoru k bivaku a pokračovali po ledovci dále. Brzy se začal zvedat vítr a padla hustá mlha. Teplota odhadem tak minus 10° C. Prostě marast. Ukrajinec se moc loudal, tak jsme ho předhonili. Když jsme ho míjeli, horský vůdce říkal něco o ?bad conditions?. Šli jsme dál po napůl zavátých stopách, které byly ale stále méně a méně zřetelné, až jsme je ztratili úplně. Viditelnost tak do dvaceti metrů, prudký vítr, zima, bílá tma. Teď zabloudit by znamenalo dostat se do pěkné šlamastiky. Po chvíli čekání na místě jsme si začali uvědomovat, že to horský vůdce s Ukrajincem zabalili a už nepřijdou. Co dělat? Vůbec jsme nevěděli, kde jsme. Najednou se z mlhy odshora vynořili čtyři postavy a valili dolů ? Němci s průvodcem. Byli na vrcholu a je to prý asi dvacet minut cesty. Svitla nám naděje, že tam i v tomhle počasí dojdem. Bylo potřeba dojít tam co nejrychleji, něž vítr zase zavane stopy. V této kritické chvíli, kdy už i ti nejotrlejší a nejdrsnější (jako třeba Jeroným ) pomýšleli na předčasný návrat, začaly Marianovi pomalu docházet síly a musel každou chvilku odpočívat. Navíc ho bolelo naražené koleno. Šli jsme nahoru už půl hodiny a vrchol nikde. Ještě maximálně deset minut a musíme to otočit, abychom vůbec našli cestu zpátky! Najednou jsme došli k nějaké skalce a hřebínku a.... z mlhy vykukuje omrzlý vrcholový kříž. Hurá. Deo gratias! Udělali jsme jen pár fotek (zázrak, že foťák v té zimě fungoval) a hned jsme vyrazili na cestu zpět. Dolů jsme šli o poznání rychleji a kupodivu jsme ani nebloudili. Kousek nad bivakem vítr začal ustávat a (snad) se trochu oteplilo. Zalezli jsme do bivaku, abychom se najedli. Je to taková plechová bouda s pěti postelemi a dekami a je tam i stoleček. Snědli jsme pár sušenek a zjistili, že nám zamrzla voda v batohu. Nebylo tedy na co čekat a tak jsme vyrazili dál. Skála pod bivakem se normálně slaňuje. Jeroným pohotově našel ocelový kruh trčící ze sněhu, ke kterému se mělo přivázat lano. Honzovi se to nějak nezdálo a tak kruh vyzkoušel a ... zůstal mu v ruce. Byla to jen ocelová tyč s okem zapíchnutá do sněhu. Uff, tentokrát to dobře dopadlo, žádné divadlo turistům jsme nezahráli. Kousek vedle jsme našli ten správný chyt: ocelová tyč zapíchnutá do skály, na ní dvě kurty s oprýskanou karabinou ČSSR Valter! Samotné slanění bylo v pohodě, jen si člověk musel dát pozor, aby se nespustil rovnou do odtrhové trhliny. Zbytek ledovce k hřebínku jsme zmákli za chviličku. Na hřebínku jsme se aspoň symbolicky jistili a tentokrát jsme se slaňovali na správnou stranu. I ostatní cesta k chatě byla bez problémů, jen Marian zaostával (jistě kvůli kolenu ).
Na chatě jsme se sbalili, posilnili se polívkou, ve které plaval obrovský buřt, a pokračovali směrem do Suldenu. Cesta po sněhu (a s těžkým batohem) byla nepříjemná a náročná na stehenní svalstvo a kolena, ale jinak to byla jen procházka. Marian překvapivě nasadil dost zběsilé tempo a byl dole první. Dokonce stihl celou mši svatou v kostele, která začínala v šest. Náš od minule známý pan farář nás pak všechny opět pozval na večeři do penzionu, kde jsme si všichni dali pizzu a pivo (nejmenovaní členové naší výpravy i tři kousky ). Žízeň byla prostě veliká. Při večeři v dobré náladě padlo strategické rozhodnutí nejezdit na noc domů, ale ještě vydržet do zítra a pokusit se ještě zdolat Vertain Spitz (Cima Vertana) 3549 m.n.m. Opět za tmy jsme šli stavět stan na našem starém místě. Ale ouha, na jediném rovném plácku se pěkně vyjímaly čerstvé kravince. Stan jsme postavili jediným možným způsobem mezi nimi a to tak, že jeden roh stanu byl ve vzduchu nad svahem.

Ráno v pátek 7. září jsme vstali ještě když bylo zamračeno, ale brzy se nebe začalo protrhávat a po chvilce bylo úplně modro. Vítek a Jeroným tedy vyjeli lanovkou o 500 m. výš, aby si zkrátili cestu na Vertanu, Marian a Honza zůstali v Suldenu a šli se podívat na Messnerovo hospodářství a museum.
Vrcholové družstvo mezitím po pohodlné, ale stále stoupající cestě k ledovci Rosimferner ukrajovalo metry k Vertain Sp. (převýšení 1200 m.). Tempo bylo velmi ostré. Šlo se na lehko: jen jídlo, pití a pro jistotu mačky. Před ledovcem pohodlná cesta skončila a šlo se po zasněžených kamenech. Po značení ani památky, směr naznačovaly pouze napůl zaváté stopy. Někdy jsme se bořili až po kolena do sněhu. V tomto terénu stoupat prudkým svahem bylo značně nepohodlné. Samotný ledovec nebyl dlouhý, ale měl několik trhlin. Bez lana jsme se na něm necítili moc dobře. Nejhorší byla okrajová trhlina, přes kterou vedl jen tenounký ledový mostík. Dále jsme šli zase po zasněžených kamenech, až se nám stopy úplně ztratily. Vrchol hory byl už naštěstí vidět, tak jsme zvolili metodu cesta-necesta přímo k vrcholovému kříži. Bylo to ale horší, než se na první pohled zdálo: Šli jsme přes obrovské suťovisko v prudkém svahu, kde se velké i malé zasněžené kameny snadno uvolňovaly a sjížděly dolů. Člověk musel dobře vážit každý krok. V 12.15 jsme stáli nahoře. Nikde ani noha (na tuhle horu asi moc lidí nechodí, soudě podle absence jakékoliv znatelné cesty), pod námi Sulden jak na dlani, před námi majestátní Grand Zebru a Ortler, za námi neméně důstojná Grand Angelus Spitze. Paráda! Počasí bylo krásné, jen foukal poměrně chladný vítr. Když jsme se dostatečně vynadívali a posilnili se na těle, zahájili jsme sestupovou fázi (pro jistotu jsme si do sněhu nasadili mačky). Dolů to šlo (jako obvykle) rychleji a bez problémů jsme se dostali již v 15.00 k autu u lanovky. Po převléknutí a dokoupení jídla v místní sámošce jsme vyjeli směr Znojmo. Cestu nám zase znepříjemnila pořádná zácpa v Rakousku a to, že nám u Hornu došla nafta (ačkoliv Honza Mariana několikrát upozorňoval na ručičku v červeném ). Naštěstí nás nějaký Jugoš odtáhl k pumpě. Konec dobrý, všechno dobré!

Takže to byla zase super akce; cíl byl splněn. Hory nám sice ukázaly svou nepříjemnější tvář, ale nakonec nám dovolily stanout na vrcholu Ortleru (i když zcela bez výhledu). A tento vrchol se cení. Asi to bylo to nejobtížnější, co jsme kdy lezli. Ale VO TOM TO PŘECE JE, NE????!!!!

(Podrobnější fotodokumentaci naleznete tady.)




( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.