Dnešní datum: 24. 09. 2018
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohPoselství papeže k 1. lednu 2007

téma Vydáno dne 17. 01. 2007 (2302 přečtení)

Je dobré žít ve spojení s celosvětovou církví. Popřemýšlejme společně o poselství papeže Benedikta XVI. k letošnímu 1. lednu - Světovému dni míru.

Poselství papeže Benedikta XVI.
k oslavě Světového dne míru 1. ledna 2007

SRDCEM MÍRU JE LIDSKÁ OSOBA

1. NA POČÁTKU NOVÉHO ROKU bych rád předal své mírové přání vládcům a těm, kteří jsou zodpovědní za národy, i všem lidem dobré vůle. Adresuji ho především těm, kdo prožívají bolest a utrpení, tomu, kdo žije v ohrožení násilím a válkou, anebo je zbaven důstojnosti a očekává svou lidskou i společenskou emancipaci. Adresuji ho dětem, které svou nevinností obohacují lidstvo o dobrotu a naději a svou bolestí nás všechny stimulují, abychom se stali tvůrci spravedlnosti a míru. Právě díky vzpomínce na děti, zvláště na ty, jejichž budoucnost je ohrožena bezostyšným vykořisťováním a zlem dospělých, chci, aby se při Světovém dni míru soustředila pozornost všech na téma Srdcem míru je lidská osoba. Jsem vskutku přesvědčen, že respektováním osoby se prosazuje mír a vytvářením míru se kladou základy opravdovému integrálnímu humanismu. Tím se připravuje pokojná budoucnost pro nové generace.

Lidská osoba a mír: dar a úkol

2. Písmo svaté říká: ?Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil? (Gen 1,27). Díky tomu, že je lidský jedinec stvořen k obrazu Božímu, má důstojnost osoby; není jen něčím, ale je někým, je schopný poznávat sebe, vlastnit sebe, svobodně se darovat a vstupovat do společenství s ostatními osobami. Zároveň je povolán k tomu, aby skrze milost vytvářel spojení se svým Stvořitelem a dával mu odpověď víry a lásky, jakou mu nikdo jiný místo něho nemůže dát. V této podivuhodné perspektivě chápeme úlohu svěřenou lidské bytosti jako dozrávání v schopnosti lásky a pomoc k pokroku světa tím, že ve světě bude obnovovat spravedlnost a mír. Působivá syntéza sv. Augustina nás učí: ?Bůh, který nás stvořil bez nás, nás nechtěl bez nás spasit.? Proto je nutné, aby každá lidská bytost v sobě rozvíjela vědomí o svém dvojím aspektu, kterým je dar a úkol.

3. I mír je zároveň darem i úkolem. Jestliže je pravda, že mír mezi jednotlivci i mezi národy ? tj. schopnost žít jedni vedle druhých ve vztazích spravedlnosti a solidarity ? vyžaduje nikdy neutuchající snahu, je také dokonce ještě více pravda, že mír je Božím darem. Mír je charakteristikou Božího konání, které se projevuje jak ve stvoření uspořádaného harmonického vesmíru, tak i ve spáse lidstva, jež potřebovalo zachránit před nepořádkem způsobeným hříchem. Stvoření a vykoupení nám poskytují klíč, který nás uvádí do pochopení smyslu naší pozemské existence. Můj ctihodný předchůdce Jan Pavel II. řekl ve svém projevu ke Generálnímu shromáždění OSN dne 5. října 1995, že ?nežijeme v iracionálním světě postrádajícím smyslu [...] (ale) je zde morální logika, která osvěcuje lidský život a umožňuje dialog mezi lidmi a národy?. Transcendentní ?gramatika?, to znamená soubor pravidel pro individuální jednání a navazování vzájemných vztahů mezi lidmi v duchu spravedlnosti a solidarity, je vepsána do svědomí lidí, jež odrážejí moudrý Boží plán. Jak jsem nedávno znovu zdůraznil, ?věříme, že na počátku je věčné Slovo, Rozum, a nikoli Iracionalita?. Mír je tedy také úkolem, který zavazuje každého k osobní odpovědi koherentní s Božím plánem. Kritériem, jímž se taková odpověď musí inspirovat, nemůže být nic jiného než respektování ?gramatiky? vepsané do srdce člověka jeho božským Stvořitelem.
Normy přirozeného práva nelze v této perspektivě považovat za direktivy vnucované zvenčí, téměř jako cosi, co omezuje lidskou svobodu. Naopak, je třeba přijímat je jako povolání věrně uskutečňovat univerzální božský plán vepsaný do přirozenosti lidského bytí. Národy vedené těmito normami se tak mohou ? v rámci svých vlastních kultur ? přibližovat k vyššímu tajemství, jímž je tajemství Boha. Uznání a respekt k zákonu přirozeného práva vytváří tedy i dnes důležitou základnu pro dialog mezi věřícími různých náboženství i mezi věřícími a nevěřícími. To je základní místo pro setkání, a tedy hlavní předpoklad pro autentický mír.

Právo na život a na náboženskou svobodu

4. Povinnost respektování důstojnosti každé lidské bytosti, v jejíž přirozenosti se odráží obraz Stvořitele, v důsledku znamená, že s osobou nelze libovolně disponovat. Ten, kdo se těší větší politické, technické a ekonomické moci, ji nemůže využívat ke znásilňování práv lidí méně šťastných. Mír se zakládá na právech všech. Církev si je toho vědoma a stává se ochráncem základních práv každé osoby. Zvláště vyžaduje respektování života a náboženské svobody pro každého. Respektování práva na život v každé jeho fázi vytváří pevný bod zásadní důležitosti; život je darem, s nímž nesmí jeho subjekt plně disponovat. Stejně tak i prosazování práva na náboženskou svobodu uvádí lidskou bytost do vztahu s transcendentním Principem, který ji odnímá lidské libovůli. Právo na život a na svobodné vyjádření své vlastní víry v Boha není dáno mocí člověka. Mír vyžaduje, aby se vytyčila jasná hranice mezi tím, čím lze disponovat a čím nelze; tak se zabrání nepřijatelným zásahům do vlastnictví hodnot držených člověkem jako takovým.

5. Pokud jde o právo na život, cítíme povinnost vyslovit obvinění z jeho hanobení, k němuž v naší společnosti dochází; vedle obětí ozbrojených konfliktů, terorismu a různých forem násilí dochází k tichému umírání z důvodu hladu, potratů, pokusů s embryi a eutanázie. Jak bychom v tom všem neměli vidět vražedný útok na mír?
Potraty a experimenty s embryi znamenají přímé popření postoje přijmout druhého, který je potřebný pro nastolení dlouhodobých mírových vztahů. Pokud jde o svobodné vyjádření vlastní víry, existuje další znepokojující příznak nedostatku míru ve světě, kterým jsou nesnáze křesťanů i věřících jiných náboženství, s nimiž se často setkávají při veřejném a svobodném hlásání svých náboženských přesvědčení. Hovoříme-li zvlášť o křesťanech, musím s bolestí konstatovat, že někdy jim je ve svobodném vyznávání víry nejen bráněno, ale v některých státech jsou dokonce pronásledováni; nedávno byly zaznamenány tragické události zuřivého násilí. Existují režimy, které všem vnucují jediné náboženství, zatímco jiné indiferentní režimy podněcují pronásledování nikoli násilné a živí spíše systematické zesměšňování náboženských přesvědčení. V každém případě se toto základní lidské právo nerespektuje, což má vážné dopady na mírové soužití. Tak se nutně šíří negativní mentalita a kultura vůči míru.

Přirozená rovnost všech lidí

6. U zrodu nemalého počtu napětí, která ohrožují mír, určitě stojí mnohé ještě stále ve světě tragicky přítomné nespravedlivé nerovnosti. Mezi nimi jsou zvláště zákeřné na jedné straně nerovnosti v přístupu k základním statkům, jako je potrava, voda, bydlení, zdraví; na druhé straně to jsou přetrvávající rozdíly mezi mužem a ženou v uplatňování základních lidských práv.
Prvořadým prvkem pro vytváření míru je uznání základní rovnosti mezi lidskými bytostmi, která pramení z jejich společné transcendentní důstojnosti. Rovnost na této úrovni je proto všem společnou hodnotou, která je vepsána v oné přirozené ?gramatice? odvoditelné z Božího plánu se stvořením. Je to hodnota, kterou nelze nerespektovat anebo ji znevažovat, aniž by to vyvolalo nebezpečné odezvy ohrožující mír. Vážný nedostatek, kterým trpí mnohé národy zvláště na africkém kontinentě, stojí u zrodu násilného uplatňování jejich nároků, a tak představuje hroznou ránu zasazenou míru.

7. Rovněž nedostatečné vnímání životních podmínek ženy vnáší do řádu společnosti faktory nestability. Mám na mysli vykořisťování žen, s nimiž se zachází jako s předměty, a mnoho různých forem nerespektování jejich důstojnosti. V jiném kontextu mám též na mysli antropologické pohledy přežívající v některých kulturách, které ženě přiznávají místo ještě silně podřízené mužovu soudu s důsledky škodícími její lidské důstojnosti i uplatňování samotných základních svobod. Nelze si dělat iluze, že mír bude zajištěn, pokud nebudou překonány i tyto formy diskriminace poškozující osobní důstojnost vepsanou Stvořitelem do každé lidské bytosti.

?Ekologie míru?

8. V encyklice Centesimus Annus píše Jan Pavel II.: ?Nejen zemi dal Bůh člověku, aby ji užíval s přihlédnutím k původnímu cíli tohoto statku, který mu byl darován. Bůh dal člověku také jeho samého, a proto musí člověk respektovat přirozené morální struktury, jimiž byl vybaven.? Tím, že bude člověk společně se sobě podobnými odpovídat na tento dar, který mu byl svěřen Stvořitelem, může uvádět do života svět míru. Vedle ekologie přírody existuje ještě ekologie, kterou můžeme nazvat ?lidskou?; ta ještě navíc vyžaduje ekologii ?sociální?. Má-li ležet lidstvu na srdci mír, znamená to, že musí stále více dbát na spojení mezi přírodní ekologií, tj. úctou k přírodě, a ekologií lidskou. Zkušenost ukazuje, že jakýkoli postoj nerespektující přírodní prostředí způsobuje škody v soužití lidí a naopak. Stále více se ukazuje neoddělitelné pouto mezi mírem se stvořením a mírem mezi lidmi. Jeden i druhý předpokládají mír s Bohem. Báseň-modlitba sv. Františka, známá jako ?Píseň bratra Slunce?, ukazuje nádherný a stále aktuální příklad této mnohotvárné ekologie míru.

9. Každodenně se vyostřující problém v zásobování energií nám pomáhá pochopit, jak těsné je spojení mezi jednou a druhou ekologií. V posledních letech se mnohé národy vydaly cestou rostoucí industrializace, a proto narůstají i jejich energetické potřeby. To vyvolává závody o disponibilní zdroje, které se nedají porovnat s minulostí. Avšak v jiných částech planety žijí lidé ještě v podmínkách velké zaostalosti a rozvoj je zde prakticky zablokován také kvůli nárůstu cen energie. Co bude s těmito národy? Jaký typ rozvoje či zaostalosti jim bude vnucen z důvodu nedostatečného zásobování energií? Jaké nespravedlnosti a antagonismy vyvolá boj o energetické zdroje? A jak budou reagovat ti, kdo budou z tohoto závodu vyloučeni? Všechny tyto otázky zřetelně ukazují, že respektování přírody je úzce spojeno s potřebou navazovat mezi lidmi i mezi národy vztahy pozorné vůči důstojnosti osoby a schopné uspokojovat její autentické potřeby. Ničení životního prostředí, jeho nesprávné nebo egoistické využívání a násilné soustředění zdrojů Země vytvářejí roztržky, konflikty a války právě proto, že jsou plodem nelidského přístupu k rozvoji. Rozvoj, který by se omezil jen na technicko-ekonomický aspekt a zanedbával by jeho morálně-náboženský rozměr, by nebyl integrálním lidským rozvojem a kvůli své jednostrannosti by vedl k podněcování destruktivních sil v člověku.

Pohledy, které člověka redukují

10. Proto je zapotřebí angažovat se, i navzdory současným mezinárodním těžkostem a napětím, pro vznik lidské ekologie, která by byla příznivá pro růst ?stromu míru?. Chceme-li se o takový počin pokusit, je třeba nechat se vést pohledem člověka, který není pokažen ideologickými a kulturními předsudky anebo politickými a ekonomickými zájmy, jež by podněcovaly nenávist a násilí. Je pochopitelné, že pohled na člověka se liší v závislosti na různých kulturách. Avšak je nepřípustné, aby se rozvíjely takové antropologické koncepce, které by samy v sobě nesly zárodek negace a násilí. Stejně tak jsou nepřijatelná taková pojetí Boha, která by vedla k necitlivosti vůči bližním a k násilí proti nim. Je třeba jasně zdůraznit, že válka ve jménu Boha není nikdy přípustná! Stojí-li určité pojetí Boha u počátku kriminálních skutků, je jasné, že takovéto pojetí se již proměnilo v ideologii.

11. Dnes však není mír zpochybňován jen konfliktem mezi pohledy, které člověka redukují, čili mezi ideologiemi. Tento stav nastává také z důvodu lhostejnosti vůči tomu, co utváří pravou podstatu člověka. Mnozí naši současníci popírají existenci specifické lidské přirozenosti, a tak připouštějí nejextravagantnější interpretace podstatných konstitutivních prvků lidské bytosti. I zde je třeba vyslovit se jasně: ?slabý? pohled na osobu, který nechává prostor jakémukoli excentrickému pojetí, napomáhá míru jen zdánlivě. Ve skutečnosti brání autentickému dialogu, otevírá cestu autoritářskému diktátu a končí tím, že zanechává bezbrannou osobu, která se následně stává snadnou kořistí útlaku a násilí.

Lidská práva a mezinárodní organizace

12. Pravý a stabilní mír předpokládá respektování lidských práv. Když se však tato práva zakládají na slabém pojetí osoby, jak by se také neměla projevit jako slabá? Jedná-li se o ospravedlnění a obranu práv osoby, ukazuje se jako zřejmá hluboká nedostatečnost jejího relativistického pojetí. Je tu zjevná aporie: práva se předkládají jako absolutní, ale základ, na nějž se mají aplikovat, je jen relativní. Můžeme se divit, když před ?nepohodlnými? požadavky jednoho nebo druhého práva povstává někdo, aby se proti nim bouřil anebo rozhodl o jejich zrušení? Jenom pokud jsou práva poskytnutá člověku zakořeněna v objektivních pravdách přirozenosti dané mu Stvořitelem, mohou být uplatňována bez obav, že budou popírána. Je proto samozřejmé, že práva člověka v sobě zahrnují i povinnosti. Dobře o tom soudil Mahátma Gándhí: ?Ganga práv sestupuje z Himalájí povinností.? Jen pokud jsou jasné tyto základní předpoklady, lze patřičně hájit lidská práva, jež jsou vystavována trvalým útokům. Bez takovéto jasnosti dospějeme k tomu, že pod pojmem ?lidská práva? budeme chápat výrazy dosti od sebe rozdílné; pro jedny je lidská osoba charakterizována trvalou důstojností s právy platnými stále, všude a pro každého, zatímco pro druhé je důstojnost osoby proměnlivá a práva jsou vždy předmětem jednání ? svým obsahem, v čase i v prostoru.

13. Ochranou lidských práv se zabývají mezinárodní organizace, zvláště pak Organizace spojených národů, která si ve své Všeobecné deklaraci z r. 1948 předsevzala ochranu lidských práv jako svůj hlavní úkol. Na tuto Deklaraci se pohlíží jako na jakýsi morální závazek přijatý celým lidstvem. Je to velká pravda, především pokud práva popsaná v Deklaraci chápeme jako zakládající se nikoli na pouhém rozhodnutí, které bylo schváleno valným shromážděním, ale na samotné přirozenosti člověka a na nezcizitelné důstojnosti osoby stvořené Bohem. Je proto důležité, aby mezinárodní organizace neztrácely ze zřetele přirozený základ lidských práv. To je zachrání před skrytým, bohužel stále hrozícím rizikem sklouzávat k jejich pouhé pozitivistické interpretaci. Pokud by k tomu docházelo, mezinárodní organizace by ztratily svou vážnost potřebnou k tomu, aby plnily úlohu ochránců základních práv osoby a národů, což je hlavní smysl samotné jejich existence a činnosti.

Mezinárodní humanitární právo a vnitřní právo států

14. Na základě existence nezcizitelných lidských práv daných společnou lidskou přirozeností bylo vypracováno mezinárodní humanitární právo, jehož dodržováním jsou státy vázány i v případě války. To se však bohužel uskutečňovalo nedostatečně nejen v minulosti, ale ani v nedávných válečných konfliktech. Tak tomu bylo například při konfliktu, který se před několika měsíci odehrával v jižním Libanonu, kde se velmi málo dodržovala povinnost ochrany a pomoci nevinným obětem a nezapojování civilního obyvatelstva do konfliktu. Bolestné události v Libanonu a nový způsob vedení konfliktů, především od chvíle, kdy hrozba terorismu uvedla do chodu nevídané způsoby násilí, vyžadují, aby mezinárodní společenství dbalo na mezinárodní humanitární právo a aplikovalo ho při všech dnešních ozbrojených konfliktech, včetně těch, které se nevedou podle platného mezinárodního práva. Pohroma terorismu mimoto vyžaduje hlubší úvahu o etických hranicích týkajících se použití dnešních nástrojů pro ochranu národní bezpečnosti. Stále častěji totiž dochází k bojům, které nejsou vyhlášeny, a to především tehdy, pokud je rozpoutávají teroristické skupiny odhodlané dosáhnout svého cíle jakýmikoli prostředky. Při otřesných událostech posledních let musí státy pochopit potřebu stanovení jasnějších pravidel schopných účinně čelit dramatické změně, které jsme svědky. Každá válka vždy znamená selhání mezinárodního společenství a velkou ztrátu pro lidstvo. Když však k ní navzdory všemu dojde, je třeba dodržovat alespoň základní principy lidskosti a hodnoty založené na občanském soužití; je třeba stanovit normy chování, které co nejvíce zamezí možným škodám a budou směřovat ke zmenšení utrpení civilního obyvatelstva a všech obětí konfliktů.

15. Jiným důvodem velkého zneklidnění je nedávno projevená touha některých států vybavit se nukleárními zbraněmi. Výsledkem toho je ovzduší rostoucí nejistoty a strachu z možné atomové katastrofy. To nás zavádí zpět do doby svírající úzkosti během tzv. ?studené války?. Po ní jsme doufali, že atomové nebezpečí je definitivně zažehnáno a že si lidstvo konečně bude moci trvale vydechnout. V tomto smyslu je stále aktuální napomenutí Druhého vatikánského koncilu: ?Každá válečná akce, směřující bezohledně k zničení celých měst nebo rozsáhlých území i s jejich obyvateli, je zločin proti Bohu i proti člověku, který je třeba s rozhodností a bez váhání odsoudit.? Bohužel hrozivé stíny nad obzorem lidstva houstnou. Cestu k zajištění mírové budoucnosti pro všechny představují nejen mezinárodní dohody o nešíření nukleárních zbraní, ale i snaha rozhodně směřující ke snížení jejich počtu a k jejich konečné likvidaci. Kéž je využit každý pokus, aby jednání dospěla až ke splnění těchto cílů! Ve hře je osud celé lidské rodiny!

Církev chrání transcedenci lidské osoby

16. Na závěr bych rád adresoval naléhavou výzvu Božímu lidu, aby každý křesťan cítil, že se má stát neúnavným tvůrcem míru a odhodlaným ochráncem důstojnosti lidské osoby a jejích nezcizitelných práv. Křesťan, vděčný Pánu za to, že ho povolal do své církve, která je ve světě ?znamením a záštitou transcedence lidské osoby?, se nikdy nemá unavit modlitbou vyprošující zásadní dar míru, jenž má v životě každého takový význam. Kromě toho má cítit hrdost na to, že se může s oddanou šlechetností věnovat službě míru, jít v ústrety bratřím, zvláště těm, kteří trpí nejen chudobou a odcizením, ale chybí jim i toto podstatné dobro. Ježíš nám zvěstoval, že ?Bůh je láska? (1 Jan 4, 8) a že láska je největším povoláním každého člověka. V Kristu můžeme najít nejvyšší důvody, proč se máme stávat pevnými ochránci lidské důstojnosti a odvážnými strůjci míru.

17. Ať nikdy nepřestanou věřící přispívat k prosazování skutečného integrálního humanismu podle nauky encyklik Populorum progressio a Sollicitudo rei socialis, jejichž 40., resp. 20. výročí vydání budeme slavit. Královně Pokoje, Matce Ježíše Krista, jenž je ?náš pokoj? (Ef 2,14), svěřuji svou naléhavou modlitbu za celé lidstvo na začátku roku 2007, k němuž pohlížíme ? i navzdory různým nebezpečím a problémům ? se srdcem plným naděje. Kéž nám Panna Maria ukazuje ve svém Synu jeho cestu k míru a kéž osvítí naše oči, aby dokázaly rozpoznávat jeho Tvář v tváři každé lidské osoby, srdci míru!

Vatikán, 8. prosince 2006

Benedikt XVI.



Související články:
Poselství papeže ke dni uprchlíků 14. ledna 2007 (17.01.2007)

( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.