Dnešní datum: 22. 05. 2018
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohTo zas bylo šílený - podzimní Grossglockner 2006

téma Vydáno dne 14. 10. 2006 (5124 přečtení)

Jsou krásné podzimní dny. A naši kněží to doma nevydrželi. Která vysoká hora je opět zlákala? Podívejte se s námi na nejvyšší horu Rakouska.

To zas bylo šílený!
aneb malá vzpomínka na Großglockner.


?Už plánujeme další rok, to zas bude šílený? ? tak těmito slovy končila naše reportáž z dobytí Mont Blancu (viz: Akce Mont Blanc 2006). Jenže jsme nemuseli čekat na další rok a už přišla další z našich akcí. A svým způsobem šílená byla. Mnozí znají, jak dokáží být hory ?zlobivé? i uprostřed léta, a co teprve říjen! Ale popořádku.
Vše začalo už dávno, jako vždy, poctivým plánováním, zjišťováním informací a zkušeností od jiných (jejich zážitky najdete na www adresách na konci tohoto článku). Konečné rozhodnutí padlo ale až v září. Důležitými okolnostmi jistě byly informace, že se tam dá vylézt i v říjnu a že se to dá celé zvládnout za 2,5 dne včetně cesty (důležitá informace pro dva kněze v duchovní správě).

Odjezd

Odjezd byl naplánován na neděli 8. 10. 2006 co nejdříve po obědě. Samotná akce nastala ve 14,30 ? Marian začal balit. Již ve čtyři jsme uháněli směr Kals a kolem desáté (už za tmy) jsme dojeli na parkoviště u Lucknerhausu (1920 m). Bylo už asi opravdu po sezóně, za příjezd sem po nás nikdo nic nechtěl (normálně se platí 8 ?). Na celém parkovišti byly kromě nás jen tři opuštěná auta, nikde nikdo. Stan jsme si postavili přímo na parkovišti asi 50 m za cedulí ?Zelten und Kampieren verboten?. Bylo -1°C a noc pod širákem nás nelákala. K večeři jsme si dali smažené filé od sester z Hradiště a chleba (tímto sestrám boromejkám děkujeme) a šli spát. V noci mě probudila zima (5°C pod nulou) a navíc jsem si musel odskočit. To bylo naposled, co jsem trpěl přebytkem tekutin, od zítra jen žízeň. Budíček v 7.00.

1. den ? pondělí 9. října 2006

Ráno jsme vstali, lehce posnídali a sbalili omrzlý stan. A ouha, první problém, nevzal jsem s sebou čaj. Nevadí, pijeme studenou perlivou Dobrou vodu. Taky dobrá.
Na konci údolí vykukovala nádherná skalnatá hora. Spíše než věděli jsme tušili, že to bude cíl naší cesty. Dnes je ovšem v plánu ?pouze? dosáhnout Erzherzog Johann Hütte (3454 m). Těsně před vykročením jsem se rozhodl vyndat z batohu stan a nechat ho v autě. Ušetříme 4 kg a místo v batohu. Na chatě Erzherzog (v tuto dobu již zavřené) je Winterraum (zimní místnost zdarma) a snad nebude plná. Prostě NESMÍ být plná! Ale co je na horách jisté? Mimochodem, předpověď na noc minus 15°C.
Asi v 8.15 vycházíme. Tempo odhodlané, ale baťohy neúprosně táhnou k zemi. Za chvíli jsme u Lucknerhütte (2241 m). Sluníčko je už vysoko, zatím zcela jasno. Snad to vydrží. Postupně odkládáme jednu vrstvu za druhou. Jak přibývají metry, tempo zpomaluje. Konečně chata Stüdlhütte (2802 m)! Za ní už má pomalu začínat ledovec. Dopřáli jsme si zasloužený odpočinek. Na slunci je vysloveně vedro...
U chaty je rozcestí. Nabízí se nám tu cesta přes hřeben Luisengrat přímo až na vrchol. Obtížnost prý místy až 4+ UIAA. Tuto možnost jednoznačně zavrhujeme a pokorně (teď už přímo hlemýždím tempem) vyrážíme normálkou k Erzherzog Johann Hütte. Za malým hřebínkem a sutí začíná ledovec. Pro jistotu se navazujeme na lano a bereme cepín (po chvíli i mačky). Cestou nás postupně míjí 15 lidí směřujících dolů. Nahoru nejde zatím nikdo, snad bude Winterraum prázdný.
Mezitím na Mariana přišla slušná krizovka, spíše stojíme, než jdeme. Při jednom z odpočinků najednou slyšíme praskot a pak dunění. To se zase ve skále nad ledovcem odloupl nějaký kámen. Za chvilku asi 30 metrů od nás projede asi tunový balvan (nebojte se, byl by čas uskočit). Ještě, že počasí je na 1*. Konečně jsme u skal (jiných, než odkud lítají šutry). Po překonání odtrhové ledovcové trhliny jsem se vydal napřed ?zabrat místo v chatě?, jak jsem to Marianovi odůvodnil. Abych ale řekl pravdu, jít tak pomalu bylo pro mě vyčerpávající a nejlepším odpočinkem pro mě bylo dojít co nejrychleji k chatě. Cestou mohu pozorovat, jak se Mary za mnou pomaličku sune. Na chatě ani noha ? našel jsem nejen volný pokoj, ale hned předsíň, ložnici se čtyřma postelema a dekama, další chodbu a dokonce otevřené záchody. Úplný luxus. Na hodinkách stopuji 10 minut odpočinku a pak jdu Marianovi naproti vzít mu baťoh. Odlehčen asi o 20 kg viditelně zrychlil a kolem 17.30 jsme zcela obsadili náš ?obývák?. Vaříme polévku z vody kapající z okapu a dorážíme se řízkem (taky od sester ? mňam). Asi v sedm zapadá slunce. Nádherná panoramata, nebe naprosto bez mráčku, bezvětří a božské ticho. No prostě hory.
V osm jdeme spát. Probudil jsem se v noci, tma, je mi lehce blbě. Koukám na hodinky: teprve 23.30! Že by zase ta nadmořská výška jako na Mont Blancu? Ono i ?blbých? 3450 metrů dělá svoje. Nechtělo se mi věřit, že to budu muset ráno otočit dolů. Po tmě šmátrám po flašce a piju vodu. To by mělo helfnout. Do rána spím jen napůl. Mary vypadá v pohodě (podle občasného chrápání).

2. den - úterý 10. října

V 6.00 zvoní budík. Vstáváme. Malá zkouška ? jak mi bude? Je mi dobře, dolů nepůjdu. Asi to byla jen dehydratace nebo jsem se už aklimatizoval. Kolem půl sedmé najednou přicházejí dva lidi ? chlap a ženská. Kde se vzali je nám záhadou. V každém případě museli vyrážet pekelně brzo. Když nakoukli do našeho brlohu, zůstali radši venku. My si zatím uvařili polívku napůl ze zbylé vody z okapu a napůl z bublinkové Good Water. Vyrážíme asi v sedm, většinu věcí necháváme v chatě. Já zase trochu napřed (proč to tomu Marianovi vše tak trvá?), ale Mary byl na dohled. Po chvilce nasazujeme mačky a traverzujeme svahem po vyšlapané cestě. Co bude za horizontem? To snad ne! Je to na pohled dost prudké, ale dá se to zmáknout i bez jištění. Na konci ledového jazyka začíná mix (sníh/skála), ale spíše skála. Jdeme na to v mačkách, což je běžný postup. Když slyším jak hroty skřípou o skálu, říkám si: ?Musíte vydržet, když jste stály takový prachy!? A ony samozřejmě bez problémů vydržely. Na vrchu Kleinglockneru koukám na pověstný hřebínek s železnýma tyčema na jištění. Teprve tady vytahuji lano, ale Marianova hláška ?ono se to stejně jenom plete pod nohama? mi bere naději na jištěný postup a lano po chvilce zase balím. Fakt je, že trochu pravdy měl. Lezeme celkem v pohodě, podmínky ideální: krásné počasí a hlavně žádné fronty horolezců čekajících na průchod (v těchto místech je totiž těžké se vyhýbat a tak se to tam běžně štosuje). Za celou dobu výstupu jsme nepotkali živou duši (jen ti dva z chaty jsou asi 20 min. za námi). Také sněhu je tu na říjen poměrně málo. V osm hodin jsme u kříže. Sluníčko, klídek, výhledy. Deo gratias. Vychutnáváme vrchol, ale žádná euforie. Kdo zná hory, ví o čem mluvím. Teprve dole a s určitým odstupem to člověku dojde. Zatím nás ještě čeká celá cesta dolů!
Jako na Blancu připíjíme Bráníkem. Najednou z druhé strany vylezl borec sólo výstup přes hřeben Luisengrat. Že prý je zvyklý na umělé stěny a tohle bylo v pohodě. Udělal to za poloviční čas, než říká průvodce, protože ?se nemusel zdržovat jištěním?. Zřejmě Marianova škola. Z vrcholu vidíme, jak hluboko dole po ledovci jako malí hadi stoupají další zájemci o dobytí nejvyšší hory Rakouska. Je čas vypadnout.
Dolů, opět bez jištění, to jde taky v pohodě. Velkou skupinu asi dvaceti rakouských vojáků (před chvílí jenom tečky na ledovci) potkáváme už v prudkém svahu těsně pod mixovými skalami (vzali to teda nahoru hopem). Potkat je na úzkém hřebínku s jejich úzkostlivým jištěním by znamenalo skejsnout tam nejméně o hodinu déle. Zdá se, že někteří si ve svahu nejsou moc jistí, ale statečně stoupají...
Na Erzherzog Johann Hütte přebalujeme batohy a už s plnou polní lezeme po skalách k ledovci. Dolů to jde rychleji a snadněji, plíce a srdce jsou o poznání více v klidu než opačným směrem. Zato příčně pruhované svalstvo na dolních končetinách a klouby dostávají záhul.
Ledovec jsme překonali taky v pohodě a za ním volíme menší zkratku směrem k Lucknerhütte, kde doplňujeme vodu. Je vysloveně vedro. Ať už jsme u auta! Nohy mám jak konve, ve svalech jakoby tisíc žiletek...
Konečně jsme tam. Nyní je parkoviště celkem plné. Ještě závěrečné foto. Jaká to slast moci si sednout a sundat ty propocené hadry!
Bohu díky, zvládli jsme to a úspěšně! Bude zase na co vzpomínat. Díky za vše, Mariane. Sorry, že jsem byl nervózní z našeho tempa, ale ty do příště trochu potrénuješ, viď, že jo?
A co bude příště? Že by Ortler?

Zapsal Jeroným, předseda V.P.S.O.
(Výbor pro Plánování Strategických Operací).

Zde naleznete více fotografií.

A takto se s námi loučily Vysoké Taury:

Další odkazy:

http://www.ctirad.cz/html/grossglockner2.htm
http://herakles.zcu.cz/~jparus/travel/grossglockner/glockner.html
http://www.climber.cz/pages/nase/y2000/grossglockner/grossglockner.htm
http://mount.wz.cz/grossglockner/uvod.htm

A trochu drsnější: http://www.arnost.estranky.cz/stranka/grossglockner




( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.