Dnešní datum: 21. 10. 2017
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohÚvodníky do Květinky

téma Vydáno dne 25. 01. 2006 (6901 přečtení)

Do našeho dětského časopisu Květinka každý měsíc píší úvodník naši kněží. Zde si tyto texty, postupně doplňované, můžete přečíst.

Leden 05

Čtvrtý král

Narodil se Boží Syn ? Ježíš. Před dvěma tisíci let, v dalekém Betlémě, v chudém chlévě. Mnozí se mu přišli poklonit jako svému králi, králi nebe a země. Mezi nimi byli chudí pastýři i mocní mudrci a králové. A po nich v celých dalších dějinách lidstva to byly další milióny lidí, a mezi nimi i my, kteří se klanějí tomu malému dítěti v betlémském chlévě jako svému králi. Když se díváme na nejrůznější betlémy v našich kostelích nebo domácnostech, mnohé zaujmou krásné figurky tří králů s velbloudy, slonem a bohatým doprovodem, kteří předávají Ježíškovi své bohaté dary. Mnozí ale neví, že se vypráví také legenda o čtvrtém králi, jménem Melknazar.

Tento král z dalekých východních končin byl moudrý, dobrý a bohatý. Když podle nejrůznějších znamení poznal, že v dalekém Izraeli se narodil nový Král pro všechen lid, tak se spolu se svými přáteli Kašparem, Melicharem a Baltazarem rozhodl vydat na dalekou cestu, aby se Králi poklonil. Všechen svůj majetek prodal, aby měl vše potřebné na dalekou cestu a také koupil vzácné drahokamy jako dar pro narozeného Krále.

Tento čtvrtý král Melknazar ovšem se svými drahokamy do Betléma nedorazil. Po cestě se setkal s množstvím lidské bídy, viděl příliš moc chudých, nemocných a opuštěných lidí, o které se nikdo nestaral. A protože byl dobrý a soucitný, tak cítil jako svou povinnost jim pomoci. Pomáhal v bídě, léčil, ošetřoval nemocné, pomáhal chudým. Kousek po kousku rozdal všechny poklady, i dary, které nesl Ježíšovi. Vykoupil zajatce, dal chudé ženě, aby zachránil její děti před smrtí hladem. Když už měl prázdné ruce, sám sebe prodal na galeje, aby zachránil druhé. Pečoval o malomocné.

Ne týdny, ne měsíce ? třiatřicet let trvala jeho pouť, stále zdržovaná novými a novými setkáními s lidským utrpením. Betlémská hvězda dávno zhasla. Z královského dárce se stal žebrák, který sám cítil velkou bolest a smutek. Setkal se s mnohým utrpením ? a všem pomoci nemohl. Také ho trápilo, že nesplnil své poslání, nepřinesl své dary novému Králi ? Ježíšovi. Když nakonec jako žebrák s prázdnýma rukama dorazil do Jeruzaléma, bylo to zrovna v den, kdy byl Ježíš ukřižovaný a na kříži byl nápis ? To je král židovský. Když to Melknazar uviděl, tak zaplakal. Všechno mu připadalo zbytečné. Své vzácné dary Ježíšovi nepřinesl ? možná jej to bohatství mohlo zachránit před nepřáteli a smrtí. Ježíše, po kterém toužil, uviděl až mrtvého. A cítil, že i jeho život brzy skončí.

A když tak smutný a v beznaději odcházel z Golgoty, naráz jej někdo zastavil. Melknazar ucítil v srdci neuvěřitelný pokoj, naději, lásku a štěstí. Ten, kdo vedle něj stál, to byl živý vzkříšený Ježíš. A slyší Jeho slova: ?Melknazare, přicházím ti poděkovat za všechny ty nádherné a vzácné dary, které jsem od tebe dostal.? Melknazar se diví ? ?Jaké dary, vždyť jsem Ti nic nedal, jsem žebrák, mám prázdné ruce, vše jsem rozdal jiným.? A Ježíš říká Melknazarovi a nám všem: ?Já jsem v těch, s kterými ses setkal. Všechno, co dobrého udělají lidé někomu chudobnému, trpícímu, nešťastnému, mně udělají. Děkuji ti.?

Kéž se i od nás Ježíš dočká krásných darů lásky.

Všechny zdraví

otec Marian

únor 05

Milé děti,

začíná měsíc únor a v brzy začne doba postní. První postní den je Popeleční středa (letos 9. února). Proč se tak jmenuje? Protože při mši svaté jsou věřící označováni na čele popelem. To nám připomíná, že bez Krista jsme jen ?prach a popel?, ale kdo se ?obrátí a uvěří evangeliu? bude mít s Kristem život věčný. Doba postní trvá 40 dní (k tomu je třeba ještě přidat 6 postních nedělí, takže celkem 46 dní) a po ní následují Velikonoce ? připomínka umučení a vzkříšení Pána Ježíše.

Někomu je to možná úplně jedno, protože doba postní se pro něho vůbec neliší od zbytku roku. Žije si pořád stejně. A to je chyba. Jiní si možná říkají: ?Ach jo, už je to zase tady. Teď se budu muset postit, odpírat si sladkosti, televizi, počítač; budu se muset víc modlit, dávat si různá předsevzetí. Běda mi, to zas bude čas trápení a neradosti, už aby to bylo za mnou.? A to je chyba taky. Ale pozor! Doba postní nemá být hlavně dobou trápení, ale časem obnovy svého vztahu s Kristem a snahou napravit svůj (možná) ne příliš dobrý život.

Proto k nám zaznívá: ?obraťte se, čiňte pokání, změňte svůj život, věřte evangeliu? a ne ?trpte, zapírejte se a nedopřávejte si žádnou radost?. Když máme rádi Pána Ježíše a když mu chceme dělat radost, a když přitom víme, že nežijeme vždycky moc dobře, potom nám nebude zatěžko něco pro to udělat. A tak se máme ptát: Co mohu udělat, aby můj křesťanský život byl lepší, abych se více podobal mému Pánu ? Ježíši Kristu? Na tomhle není nic nepříjemného a často ani nic těžkého.

Někdy ale přijdeme na to, že abych mohl být lepší, musím se něčeho vzdát, něco opustit. Nejde mít všechno najednou. Chci-li se dívat na televizi, nemohu si zároveň hrát venku s kamarády. Když pojedu na hory, nemůžu zároveň být doma a hrát počítačové hry. Chci-li dělat dobro, je třeba, abych opustil to zlé a špatné v mém životě. A tak vidíme, že k postní době přece jenom nějaký ten sebezápor patří (tedy opustit zlo, které se nám ale může zdát příjemné), ovšem ne proto, abych se trápil, ale proto, abych získal něco lepšího, totiž dokonalejší přátelství s Kristem.

O to se máme přece snažit celý rok, tak proč k tomu vymýšlet ještě nějakou speciální dobu? Postní doba je pro nás pomoc, abychom si to znovu uvědomili a připomněli a aby nás také povzbuzovalo to, že spolu s námi se o totéž snaží ostatní křesťané. A navíc i bohoslužby jsou více kající a čtou se při nich čtení vyzývající k obrácení a nápravě života.

A tak až za pár dní začne doba postní:
* nepropásněme tuto dobu
* netrapme se zbytečně pro nic za nic, ale spíše se snažme o to, aby náš duchovní život vzkvétal
* neodstraňujme jen své nedostatky, ale spíše rozvíjejme dobro, které v nás je
* těšme se na setkání s Kristem o Velikonocích.

P. Jeroným

Březen 05

PÚST ? VELIKONOCE

Tak vás, děcka, zase všechny zdravím.

Máme tady březen. To je měsíc, ve kterém skončí doba postní a začnou velikonoce. Co je lepší ? postní doba nebo velikonoce? Postit se a odříkat si, nebo se radovat a slavit? Asi je to jasné. Všichni máme radši oslavu než půst, radši se radujeme a užíváme si, než abychom si něco odříkali a postili se.

K té opravdové radosti, slávě a vítězství ale není možné se dostat bez cesty, která je těžká. Jestli chci něčím být a něčemu rozumět, tak se musím učit, i když mě to často nebaví. Jestli chci být dobrým člověkem, musím se naučit ovládat se. Nesmím vidět jen sebe a myslet si, že musím hned mít všechno to, co zrovna chci. Tu pravou radost mám vždy z toho vítězství, které mě stálo nejvíc sil a musel jsem se dlouho připravovat a hodně jiných věcí si odříct. Vždyť se můžeme podívat třeba na některého radujícího se sportovce, který po mnohaleté dřině získá jednou za život zlatou medaili na mistrovství světa (anebo třeba na nějakém školním závodě v naší vesničce).

O velikonocích slavíme vítězství Ježíše Krista. On zvítězil nad Ďáblem, přemohl smrt. K tomuto vítězství ale taky došel cestou, kde bylo mnoho těžkostí, sebezáporu a utrpení. Vždyť vidíme Jeho kříž. Nemusel to dělat, ale chtěl zvítězit. Kvůli sobě? To ne. On chtěl zvítězit a zvítězil kvůli nám. Jeho vítězství je i naším vítězstvím. Teď my nemusíme patřit k Ďáblu, ale můžeme se rozhodnout pro Pána Boha a být navěky šťastní. A z toho se radujeme o Velikonocích.

Abychom se mohli opravdu radovat z tohoto vítězství, musíme ale taky nějakou tu těžší cestu projít. Cestu, kde jsou i sebezápory a oběti. Proto se teď v postu nevyhýbejme tomu, co se třeba zdá těžké. Ale učme se ovládat, k něčemu se i donutit a přemoci se. A na konci bude opravdu veliká radost.

Toto přemáhání se a sebezápory mohou vypadat různě. Já třeba mimo jiné chci jít ještě s mnoha dalšími na konci postní doby na jednu pouť, na kterou chodím pravidelně už 8 roků. Půjdeme pěšky, celou noc, z jednoho poutního místa na druhé poutní místo, bude to 50 km. Vím, že to bude těžké, že budu potom úplně zničený. Budu si zase říkat - Proč jsem to vlastně šel, proč se tak ničím? Třeba to ani nezvládnu. Ale chci jít, chci se přemoci, chci se tam modlit a obětovat to za své hříchy i za všechny ostatní, na které myslím. A vím, že na té cestě nejsem sám, v blízkosti jsou mí kamarádi a hlavně ten největší přítel ? Bůh. A ten mi pomůže dojít do cíle. Myslím tím teď hlavně cíl celého života ? Nebe.

A tak, prosím, vzpomínejte na mě a ostatní, až asi 18. března v noci půjdeme tuto pouť, abychom v pořádku došli.

A platí to pro nás pro všechny. Všem přeji, ať dokážete zatnout zuby, překonat překážky a potom se radovat z vítězství.

Ať se jednou všichni radujeme z vítězství v nebi!

Zdraví

otec Marian

duben 05

Milé děti,

tak jsme zase oslavili Velikonoce. Není to dávno, co jsme slavili Vánoce, i když se to zdá už strašně daleko. Možná, že Vánoce nám připadají lepší, dostáváme více a lepších dárků, na stole je cukroví, jsou delší prázdniny...

Ale teď? O Velikonocích prázdniny nejsou, většina lidí je skoro ani neslaví, čokoláda a vajíčka jsou snědeny. Jestliže se na Velikonoce díváme pouze takto, tak se díváme trochu špatně, protože nám uniká to nejdůležitější - totiž že Velikonoce i Vánoce jsou především svátky křesťanské, svátky víry.

Ale proč? Co jsme vlastně slavili? (Já vím, že to, děti, víte, ale jen pro jistotu to připomenu.) O Velikonocích slavíme Kristovo vítězství nad hříchem, nad nenávistí lidí a nad smrtí.

Co to znamená? Někteří lidé Pána Ježíše neměli rádi, nelíbilo se jim, co říkal a dělal, ačkoliv on konal jen a jen dobro. A tak udělali něco opravdu špatného, velký hřích. Domluvili se, že se Pána Ježíše zbaví tím, že ho zabijí. ?Bude od něj pokoj,? mysleli si. I když Ježíš věděl, co chystají, dobrovolně se obětoval a byl ukřižován. Ale přesto nebyl poražen. Jako Boží Syn měl moc vzít si svůj život nazpátek a přemoci smrt (vstát z mrtvých). Je tedy živý a i dnes je s námi. Toto všechno si o Velikonocích připomínáme a slavíme. Slavíme to, jaký byl a je Pán Ježíš kabrňák. Říkáme stručně, že je Pán.

A teď vám prozradím největší tajemství Velikonoc. O Velikonocích jde i o nás. Přiblížíme si to jedním příběhem. Tatínek s dětmi jede parníkem po moři a říká jim: ?Nelezte za to zábradlí, spadnete do vody! Voda je hluboká a studená, utopíte se.? Ale děti neposlechly, spadly do vody a začaly se topit. Tatínek se mohl zlobit a říci: ?Teď to máte za to, že jste neposlechly.? Ale on to neudělal. Hned vzal záchranný kruh a sám skočil do ledové vody, aby děti zachránil. Byla mu stejná zima jako dětem, málem se i utopil, ale nakonec děti zachránil.

Nejsme i my takové neposlušné děti? Posloucháme vždycky Pána Boha? Neděláme často jen to, co my chceme, co se nám líbí? Nezapomínáme na Něj?

Všichni děláme hříchy, někdy malé, někdy větší. Podobáme se Adamovi a Evě, kteří Boha neposlechli a tak propadli smrti (studené vodě). Na každého člověka si smrt (utopení) dělá nárok. A právě v tu chvíli k nám přichází Pán Ježíš (tatínek) a říká nám: já i můj nebeský Otec vám to odpouštíme a nabízíme vám všem záchranný kruh (kříž).

Když se budete řídit radami našeho nebeského Otce (desaterem) a vložíte svou ruku do mé a necháte se mnou vést (spojíte se se mnou křtem, vírou a ostatními svátostmi), budete i vy zachráněni, dokážete se jako já vrátit na loď a smrt vás nepřemůže.

O Velikonocích slavíme právě Ježíšův skok za námi lidmi a jeho vítězství nad ledovou vodou (hříchem). Kdyby nezvítězil, byli bychom ztraceni i my. Ale on zvítězil a spolu s ním i my všichni. Není to důvod ?pořádně? Velikonoce oslavit?

P. Jeroným

Květen 05

Tak vás, děti moje drahé, opět zdravím z naší rozkvetlé Louky.

V minulých dnech jsme prožívali důležité události pro každého z nás a pro celou Církev. Loučili jsme se ze zemřelým Svatým Otce Janem Pavlem II. Loučili jsme zarmouceni, protože jsme ho měli rádi, ale s nadějí v Boží lásku a že budeme i dál spojeni s tím, koho si Pán Bůh bere do nebe. A víme, že Pán Bůh nás neopouští. Dnes se radujeme, že máme nového papeže Benedikta XVI., který pod vedením Ducha svatého dál povede Církev a bude pokračovat v díle zemřelého Jana Pavla II.

Události spojené s loučením se zemřelým papežem jsem prožil na krásné pouti, kdy jsem byl v La Salletě a Lurdech. To jsou jedny z nejznámějších mariánských poutních míst, jsou ve Francii. Bylo tam opravdu krásně ? místa, kam přicházejí lidé z celého světa, aby se modlili k Pánu Bohu a prosili o přímluvu Matku Boží Pannu Marii. Také jsem se tam modlil za mnoho věcí, a taky za naše farnosti, za nás všechny. Panna Maria se v celých dějinách Církve ukazuje nejen jako vzorná Matka Pána Ježíše, ale také jako vynikající Matka celé Církve, Matka každého z nás. Matka, která nás očekává v nebi, která se tam za nás přimlouvá, která také různě přichází k nám lidem, aby nás napomenula a povzbudila k modlitbám a dobrému životu. A mnozí lidé dokázali naslouchat slovům Panny Marie a pod jejím vedením šli a jdou k Pánu Bohu.

Jeden z největších ctitelů Panny Marie byl zemřelý papež Jan Pavel II. Jeho papežské heslo bylo ?Totus Tuus, Maria? ? Celý Tvůj, Maria. Toto heslo je důležité i pro nás. Panna Maria je Matkou každého z nás a chce a může nám v životě hodně pomoci. Na těchto i jiných poutních místech si už lidé přes Pannu Marii vyprosili hodně uzdravení ze svých nemocí, ale také pomoci v nápravě svých slabostí a hříchů, v nápravě mnohých životních problémů a lidských vztahů. Panna Maria opravdu pomáhá. Ale ne jen, aby náš život tady na zemi byl bez problémů, ale především abychom úspěšně došli do nebe. Chodíme na poutě na mariánská poutní místa a má nám to připomenout, že celý náš život je cesta, pouť, která nás má přivést k cíli, k Pánu Bohu, Panně Marii a všem svatým. Na této cestě najdeme různé směrovky a ukazatele,které pomáhají, abychom nezabloudili ? to jsou Boží přikázání. A máme také na této cestě různé průvodce, kteří jdou s námi a ukazují cestu ? to jsou mnozí dobří lidé, mnozí svatí a jistě zvlášť Panna Maria.

A tak přeji nám všem, ať na svých cestách vždy dojdeme k cíli. A hlavně k cíli celého našeho života.

Máme teď před sebou květen ? to je měsíc Panny Marie. Modleme se k ní, připomínejme si příklad jejího života, chtějme žít a věřit Pánu Bohu jako ona. A Panna Maria nám jistě, tak jako již mnohým jiným, jako naše dobrá Matka vždy pomůže.

Zdraví všechny a žehná

otec Marian

Červen 05

Milí mládežníci,

právě jsem připutoval z dlouhé, velmi dlouhé pouti (asi 4000 km tam a zpět) do La Saletty a Lurd ve Francii. To by hned tak nějaká myš neuběhla. Jsou to místa, kde se přibližně před 150 lety ukázala malým dětem Panna Maria. Vyzývala všechny k nápravě života a k zachovávání Božích přikázání. Mnozí lidé tomu nevěřili a mysleli si, že si to děti vymyslely. Ale později se ukázalo, že zjevení byla pravá a že se jim může věřit. Od té doby tam každý rok přicházejí tisíce a statisíce poutníků z celého světa.

Možná se zeptáte, proč Panna Maria připomínala lidem to, co už dávno vědí a co víte jistě i vy. Vždyť to, že máme zachovávat přikázání, dobře se chovat a polepšovat svůj život, slyšíme každou chvilku při kázání v kostele, od rodičů i od učitelů. Tak proč to připomínat znovu? Víme dobře, jak jsme někdy jakoby ?nahluchlí?. Kolikrát nám třeba maminka musí říkat ?ukliď si?, ?udělej si úkoly? a my stejně neposlechneme. A dospělí často nejsou o moc lepší! Také oni zapomínají, že mají Boha milovat nadevšechno a své bližní jako sebe. Proto se Panna Maria zjevila, aby nám znovu a zvláštním způsobem připomněla to, co nám již dávno řekl její Syn Ježíš a co my všichni tak často nedodržujeme.

Jednou jsem slyšel jednu maminku jak říká svým dětem: ?Jak vám to mám ještě říct, abyste mě poslechly?? Ptejme se i my: jak k nám ještě má Bůh promluvit, abychom ho konečně začali poslouchat. Copak nám nestačí výslovně napsané Desatero, evangelium, Ježíšův příklad anebo i zjevení Panny Marie?

A právě v Lurdech si člověk uvědomí, jaké to je, když lidé tento Boží hlas zaslechnou a podle něho žijí. V Lurdech (a i na jiných poutních místech) je vidět, co je to Církev a její víra. My jsme často zvyklí na to, že je nás v kostele málo, že se nám lidé někdy i smějí a že naše víra je slabá. Ale v Lurdech potkáváme obrovské zástupy lidí s velikou vírou, ze všech jazyků a národů, jak společně kráčejí za Pannou Marií a s ní k Pánu Ježíši. Tam zakoušíme, že Církev neexistuje jen u nás, v naší farnosti, městě, republice, ale že je skutečně všeobecná (to znamená pro všechny a všude) a nesmírně duchovně silná. A přitom cítíme, že nás to vnitřně posiluje a proměňuje, protože k tomuto lidu, k této Církvi patříme i my.

Za pár týdnů dostanete vysvědčení a pak hurá na prázdniny. Bude tak snadné na Boha zapomenout? Ale vy NEZAPOMEŇTE! Mějte na paměti, co nám Pán Ježíš i Panna Maria říkají. V jejich poselství je totiž naše síla, radost i posvěcení.

Konci školy, dobrému vysvědčení a s Bohem prožitým prázdninám nazdar!

Zdar!

Otec Jeroným

Září 05

Prázdniny skončily, škola začíná!

Tak co, moje drahé děti, kluci a holky, jaké byly prázdniny? Kde jste všude byli, co jste dělali? Bylo to dobrý?

Já jsem byl na některých pěkných poutích, potkal jsem se s mnohými dobrými lidmi, na kánoi jsem s kamarády sjížděl řeku Vltavu, koupal jsem se ? dobrovolně i nedobrovolně, taky jsem si poprvé v životě a hned několikrát skočil z letadla z výšky 1200 m na padáku, zajezdil jsem si na novém kole, přečetl jsem několik knížek, byl jsem na některých krásných návštěvách, taky byli někteří moji kamarádi na návštěvě u mě na faře, byl jsem na několika hradech, zámcích a v klášteřích, byl jsem na horách, a taky jsem stále působil jako kněz ? dělal jsem svatbu, křtiny, sloužil mše svaté, mluvil s lidmi o Pánu Bohu a náboženství, musel jsem dělat i nějaké účetnictví a zařizovat nějaké opravy kostelů. Prostě ? bylo toho hodně, asi i víc, než jsem si zrovna teď vzpomněl. A na některé chvíle budu dlouho a rád vzpomínat.

A co vy? Je vám líto, že už prázdniny skončily anebo to už stačilo? Myslím, že všichni si budete mít se svými spolužáky a kamarády o čem vykládat. Vy budete vykládat, kde jste byli a co jste zažili, a dozvíte se, co zase dělali oni. A je to dobře, když máme kamarády, kterým věříme a s kterými se rádi bavíme. Můžeme tak při vyprávění a třeba i prohlížení fotek prožívat společnou radost ze zážitků druhého. Chtěl bych jen upozornit. Nechceme se chlubit, že jsme byli někdy, kde nebyl ten druhý. Ani nezávidíme druhému jeho zážitky. Dobří přátelé mají radost z radosti toho druhého a bolí je, když toho druhého něco trápí.

Takže vám teď přeji do toho nového školního roku dobré kamarády, s kterými si budete rozumět. A záleží to i na vás, abyste byli dobrými a spolehlivými kamarády pro ty druhé. Ale ne kamarádi v lumpárnách, které někomu ubližují.

No, a když začíná ta škola, tak kdesi jsem slyšel dobrou radu ? učit se, učit se, učit se. Ale kromě učení nezapomeňte i na normální život ? doma, venku, na hřišti a taky v kostele.

Zdraví

Otec Marian

Říjen 05

Ahoj holky a kluci,

prázdniny jsou už dávno pryč, Vánoce a další prázdniny (bohužel) ještě daleko před vámi a vy teď musíte zápasit se školou a se všemi těmi úkoly a povinnostmi. Hrom aby do toho?! Ale tak špatně zase není, že ne? Když někdo poctivě plní to, co má a učí se, tak i všední dny jsou krásné. I během roku se najde dost času na zábavu a radosti. A přitom si vzpomínáme na to, jak to bylo skvělé o prázdninách a těšíme se na další. Ale prázdniny jsou prázdninami právě proto, že jsou mezi tou většinou obyčejných pracovních (školních) dní. Tomu neuniknou ani dospělí. Většinu dní musí do práce a teprve pak si mohou vzít pár dní volna.

Otec Marian a já jsme si letos udělali prázdniny a jeli jsme na hory. Byly to hory vysoké, prudké a skalnaté ? Dolomity. Kdo chce vyjít na vrchol hory přes 3000 m vysoké a mít krásný výhled, musí počítat s tím, že půjde dlouhou dobu do kopce, že bude zadýchaný, zpocený a unavený. Ale to nestačí. Abychom se mohli vydat nahoru, museli jsme být i dobře vybaveni. Nejdůležitější je teplé oblečení, dobré boty, lano, mapa, jídlo. Bez toho to nejde. A taky mít nějakou kondici. Kdo je unavený, když vyjde po schodech do třetího patra, nemůže chodit po horách. A právě to nejdůležitější (tedy chuť někam jet, výbava a kondice) se nezískává až o prázdninách, ale během celého roku. Jestli člověk dobude cíle, se tedy rozhoduje už ve všedních a obyčejných dnech. A pro váš život jsou všedními dny ty, které strávíte ve škole.

Jak obdivujeme moudrost, zbožnost a vzdělanost minulého papeže Jana Pavla nebo i toho současného ? Benedikta. A přitom oni strávili obyčejnými dny ve škole spoustu roků. Museli vystudovat základní, střední a vysokou školu, pak studovali další léta na doktorát a oba se stali profesory na univerzitě. A víte, co dělá takový profesor? Musí vyučovat a přednášet, ale hlavně musí pořád dál studovat, pořád se něčemu novému učit. To je hrůza ? tolik let a pořád se učit. A právě na obou těchto papežích (ale i na mnoha dalších lidech) vidíme, že je škola nezničila, ale že v ní našli radost. Radost z toho, že mohou něco nového vědět, že se mohou stát nejen chytřejšími, ale i moudřejšími. Moudřejšími právě tím, že v tom, co se naučili, dokázali uvidět velikost, krásu a moc Boží. Všechno, co se kdy naučíte, můžete někdy použít pro dobro a pro Pána Boha.

Tak jako oni se museli prokousat základní a střední školou, aby mohli nakonec dělat to, co je baví, tak tomu je i s vámi. Další školu si budete moci vybrat a pak si budete moci vybrat i zaměstnání.

Ale je ta základní škola tak špatná? Určitě ne! Vždyť už teď a tady můžete prožívat Boží dobrotu, už teď můžete trávit čas s Pánem Bohem. A věřte, že právě tyto dny strávené dobře a ve společenství s Bohem nám otevírají cestu ke krásnému a požehnanému životu, na jehož konci budeme moci říci: Jsme připraveni. Pojďme a vystupme na Hospodinovu horu?

P. Jeroným

Listopad 05

Listopad je tady.

Tak vás, dítka moje drahá, opět zdravím na stránkách Květinky. A přemýšlím, co napsat. Čím je listopad zvláštní?

Letní prázdniny jsou už daleko za námi, na ty si už skoro ani nevzpomínáme. Na Vánoce a zimní prázdniny si asi také ještě dlouho počkáme. Končí teplé počasí, sníh ještě nebude, občas se dá jít jenom tak někam na procházku a zkusit pouštět draka. Zkusili jste to?

A co třeba v listopadu slavíme? Vzpomínám, že když jsem byl malý, tak jsme 6. listopadu večer chodili ven s hořícími lampióny a šli jsme na velký ohňostroj a slavili tak vítězství komunismu v Rusku. To jsme museli slavit, to bylo povinné, i když jsme už věděli, že komunismus je moc špatný. Teď zase slavíme v polovině listopadu den, kdy to v roce 1989 u nás komunismus prohrál a věříme, že se už nikdy nevrátí. Vy asi ani nevíte, co to vlastně ten komunismus byl a já vám přeji, abyste to nikdy vědět nemuseli. Přeji vám hlavně to, abyste se nikdy nemuseli bát říkat to, co si myslíte a aby nikdo nemusel jít do vězení třeba jenom za to, že byl na mši svaté. I to se stávalo. Mnoho lidí, kteří říkali, co si myslí, muselo za to i zemřít.

V listopadu si také připomínáme naše zemřelé a modlíme se za ně. Chodíme na hřbitovy, nosíme tam květiny a svíčky. Vzpomínáme na život těch, které jsme měli a pořád máme rádi ? a oni už zemřeli. Prosíme za zemřelé i v kostele a sloužíme za ně mše svaté. A to všechno je moc dobré a důležité. My víme, i když nám kdysi komunisti tvrdili opak, že když někdo zemře, není to ještě konec všeho. Člověk neexistuje jen proto, aby nakonec zemřel. Bůh nám dal život jako dar a chce, abychom svůj život žili s ním ? bez přestání, natrvalo, věčně. A jaká bude naše věčnost, jak se budeme mít po smrti, to záleží na tom, jak dobře žijeme teď. Ale můžeme a máme si navzájem pomáhat, ukazovat druhému správnou cestu k Pánu Bohu. A můžeme se za druhé u Pána Boha přimlouvat ? modlit se. A to určitě i za ty, co už zemřeli. Oni naše přímluvu potřebují, sami si už pomoct nemůžou. Tak na to nezapomínejme. A hřbitova a smrti se nebojme. Tak jako Pán Ježíš zemřel, byl pohřben a potom vstal z mrtvých, tak vstaneme k novému životu i my.

I když teď v listopadu padá listí ze stromů a usychá, na jaře zase vyroste. I když lidi umírají, vstanou zase z mrtvých k novému životu. I když máme občas různé problémy, Pán Bůh nás má rád a s Ním se dá všechno vyřešit.

Přeji pěkné podzimní dny.

P. Marian

 

 

 

Prosinec 05

Milé děti,

listopad se svým uplakaným počasím je už nenávratně pryč a je tu zase prosinec. A v prosinci se máme na co těšit! Snad už konečně napadne pořádně sněhu a budou sněhové bitvy, sněhuláci, sáňkování a podobné radovánky. Taky budou prázdniny a školu pověsíme na hřebík (skvělé, že je to takhle vymyšleno). Pro nás, pro křesťany a věřící lidi, je taky hodně důležité, že přijde svatý Mikuláš. Byl to svatý biskup, který žil ve 3. století na území dnešního Turecka. Byl pověstný svou dobrotou a láskou k chudým a potřebným. Pro nás je důležité, že když zemře nějaký svatý člověk, tak nezmizí někde v prázdnotě nebo v hrobě, ale žije dál u Boha v nebi. Proto také se svatým Mikulášem chodí andělé, kteří na jeho přímluvu rozdávají dětem dárky. Stejně je tomu se všemi svatými: když umřou, zůstávají v nebi našimi přímluvci a Bůh na jejich přímluvu dává lidem dary, kterým se v kostele často říká ?milosti?. Ale pozor, se svatým Mikulášem chodí i čert. A víte, jak poznáte toho pravého Mikuláše od těch falešných? Pravý Mikuláš na své jediné slovo čerta zažene a čert zkrotne jako beránek. Svatý Mikuláš má totiž daleko větší moc než všichni čerti, protože za ním stojí síla samého Boha. Když k vám tedy přijde čert (nebo čerti), kteří si dělají co chtějí a Mikuláše neposlouchají, vůbec se jich nebojte ? jsou falešní. A nebojme se ani těch pravých čertů ? sv. Mikuláš jim nedovolí vám nic udělat. Jako totiž svatý Mikuláš pomáhal a ochraňoval lidi kdysi, tak je chrání i dnes. Nezapomeňme: 5. prosince slavíme a připomínáme si hlavně dobrotu svatého Mikuláše a dobrotu Boží, který ho přijal do nebe, a ne to, že existují čerti. Hlavní je sv. Mikuláš, pak andělé a čert je úplně nejméně důležitý. A basta! Tak to prostě je.

A teď to hlavní. Dvacátého pátého prosince slavíme Vánoce. Připomínáme si, že se v Betlémě narodil Pán Ježíš. Na to se připravujeme celé čtyři týdny v době, která se jmenuje advent. A abychom viděli, jak se Vánoce blíží a že v nás má hořet Kristovo světlo, zapalujeme svíčky na adventním věnci. Také se doma uklízí, vaří a peče. Dospělí a starší děti uklízí i ve své duši: chodí ke svaté zpovědi. To všechno děláme, abychom pak mohli na Štědrý večer oslavit tu největší narozeninovou párty na světě. Je tak veliká, že se slaví po celém světě a připojují se i nevěřící. Ale pozor! Pokud chceme doopravdy slavit Vánoce, to znamená narozeniny Pána Ježíše, nesmíme se chtít jen dobře najíst cukroví a dostat dárky. Jak to vypadalo, když se Pán Ježíš narodil? Jeho maminka Panna Maria se sv. Josefem byli chudí skoro jako bezdomovci ? neměli ani kde přespat. A Pán Ježíš neměl ani svou postýlku, spal na slámě. A to byl Boží Syn! On si dobrovolně zvolil chudý a prostý život, aby nám ukázal, že se nemáme těšit hlavně na hojnost Vánoc a na dárky, ale na to, že On ? Bůh s námi, přišel mezi nás a tak nás obdaroval. Máme Ježíše ve svém srdci a ve své duši, to je naše bohatství a největší obdarování. Na závěr uvedu krásnou myšlenku svatého apoštola Pavla z listu Korinťanům: Znáte přece štědrost našeho Pána Ježíše Krista: byl bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy jeho chudobou zbohatli.

Milostiplný advent a požehnané Vánoce přeje

otec Jeroným

Leden 06

Betlém

Byly Vánoce. A ještě neskončily ? vánoční doba trvá. U nás doma i v kostelích jsou vánoční stromky, dostali jsme různé dárky, pochutnáváme si na vánočním cukroví, výborné jsou vánoční prázdniny - je to perfektní.

K vánocům ale také patří Betlém. Betlém, to je město v Izraeli, kde se narodil Ježíšek. Betlémy si ale také stavíme do našich kostelů a bytů. Mít doma Betlém by mělo být i důležitější než vánoční stromek. Betlém nám ukazuje, co vlastně o Vánocích slavíme. Krásné betlémy máme taky na výstavě v našem louckém kostele. Jsou to betlémy z papíru, ze dřeva, z keramiky nebo i z perníku.

Nejdůležitější, co v každém betlémě vidíme, je Svatá rodina ? Panna Maria s Josefem a Ježíškem. A potom tam vidíme mnoho dalších postaviček ? pastýři, králové a mnoho lidí, kteří k Ježíškovi spěchají ze všech stran. Jsou tam postavičky hudebníků, různých řemeslníků, dětí i dospělých. Některé postavičky se podobají lidem okolo nás, některé jsou jako my. Ze všech stran a ze všech zemí přicházejí k Ježíškovi. Jeho narození proměnilo celý svět a všechny lidi.

V každém betlémě ale najdeme také dvě postavičky, které jsou hned vedle Ježíška. Přesto ale o něm nic neví a v jejich životě se Ježíškovým narozením nic nezměnilo. Jsou to ta dvě zvířátka ve stáji hned vedle Ježíška ? vůl a osel. Stojí hned vedle jesliček, vidí Božího Syna ? to krásné malé děťátko, slyší jásot všech okolo, ale sami jen přežvykují seno a o Bohu nic neví. Nevyčítám jim to. Jsou to zvířata, nemají rozum, nemohou za to.

Ale komu se podobáme my, lidé s rozumem? Těmto zvířátkům nebo lidským postavičkám spěchajícím za Ježíškem? Radujeme se z toho, že Ježíš nás má rád a je s námi nebo jen přežvykujeme vánoční cukroví a o Bohu a jeho lásce nevíme nic?

Když slavíme vánoce, když se díváme na Betlém, děkujme Bohu, že nás má rád a je s námi. Chtějme mu udělat radost, přiběhnout za ním a dát mu taky nějaký dárek. On na to čeká. Takový dárek pro Ježíška je naše dobré chování, naše modlitby, celý náš život.

A radujme se z Vánoc!

Zdraví

otec Marian

Únor 06

Milí mladí čtenáři Květinky,

když si tak listuji kalendářem, co že se to bude vlastně v únoru dít, tak je jasné, že pro vás hlavní událostí tohoto posledního zimního měsíce budou prázdniny. Vzpomínám si, že o prázdninách jsem psal už loni v létě. Je to odměna za tu hroznou dřinu a utrpení ve škole a také taková předchuť našeho pobývání v nebi. Tušíme ale, že je to jen slabý odvar. Nebe totiž bude daleko lepší, bez konce a hlavně nás neomrzí. I když o prázdninách většinou děláme jen samé příjemné věci, po čase zjistíme, že už nás to moc nebaví. I když se nám do školy moc nechce (to je snad každému zcela jasné, jen rodičům ne ?), toužíme po nějaké změně. Jak to ale udělat, aby nás prázdniny brzy neomrzely? Je potřeba mít dobré kamarády, někoho, koho mám rád a s kým mě baví trávit volný čas. Určitě jsou to rodiče a sourozenci (zvláště pro ty mladší), ale ti trochu starší potřebují ještě někoho jiného. Mít DOBROU partu. Ne jen nějaké kumpány, kteří mě jen navádějí k lumpárnám. Potřebujeme někoho, kdo nám bude pomáhat být šťastným a dobrým člověkem. A víme dobře, že opravdu šťastní budeme, jen když děláme radost nejen sami sobě, ale i Pánu Bohu.

Taková dobrá parta vznikla před lety tady v Louce. Mládežníci se scházeli na faře, modlili se, zpívali, hráli hry. Většinou se všichni stali dobrými přáteli. To trvá už řadu let a z většiny z nich už jsou dospělí (nebo skoro dospělí ?). Ale i teď spolu pořádají různé akce. A právě o pololetních prázdninách pojedou na hory na lyže. Pokud vím, všichni se moc a moc těší. I když tam bude nepohodlí, zima, na chatě neteče voda a není zavedená elektrika, nikomu to nevadí! A proč? Protože budou spolu, zažijí spoustu dobrodružných zážitků a dobře stráví svůj čas. Budou mezi věřícími kamarády a každý den se budou účastnit mše svaté.

Právě na horách se nejlépe pozná, že potřebujeme jeden druhého. Nikdo si nevystačí sám: občas potřebuje s něčím pomoc a navíc: kdybychom tam byli sami, moc by nás to nebavilo. Když máme něco rádi, tak se s tím chceme svěřit a prožívat to se svými přáteli.

A tak vás chci, milí mládežníci, všechny vybídnout. Hledejte si dobré věřící kamarády a přátele, se kterými byste mohli trávit svůj čas. Hledejte je ve škole, v sousedství, mezi ministranty nebo třeba na letním táboře. Můžete se také přidat do nějakého společenství u vás na faře nebo nějaké společenství založit. Mít dobré přátele je velké požehnání. Pán Ježíš si taky našel učedníky, kterým jednou řekl: ?Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.? To, co měl nejcennějšího, co slyšel od svého milovaného Otce, předal svým přátelům ? učedníkům. Proto nezapomeňme: nechtějme jenom mít kamarády, ale taky buďme kamarády a přáteli těm druhým. A hlavně: buďme přáteli (chcete-li kamarády) Ježíšovi, když on i nás počítá mezi své přátele.

Krásné prázdniny strávené s výbornými kamarády přeje

P. Jeroným

Březen 06

BŘEZEN

ZA KAMNA VLEZEM

Tak nazdar, děti moje drahé.

Co budeme dělat v novém měsíci? Staré lidové přísloví říká, že máme vlézt za kamna. Tam je pěkně teploučko, nikdo mě moc nevidí, nemusím nic zvláštního dělat. Je mě dobře.

No, asi to není vždycky to nejchytřejší ? někam zalézt a nic nedělat. A teplo není jen za kamnama. Nejspokojenější člověk není ten, který nic nedělá, ale ten, kdo dělá něco smysluplného, ten kdo má někoho rád, ten, kdo dokáže něco udělat pro druhého.

V březnu se budeme připravovat na velikonoce ? slavnost velkého Ježíšova vítězství. Budeme mít dobu postní, která začíná 1. března Popeleční středou. Postní doba trvá 40 dní. 40 dní se také Ježíš připravoval na poušti, než začal kázat a učit lidi. Podobně 40 let museli jít Židé pouští, než přišli do té krásné země, kterou jim připravil Bůh.

Víte, ono to většinou nějakou dobu trvá, než se něco dobrého udělá, něčeho se dočkáme, někam dojdeme. A nesmí se to vzdát, musíme vydržet, musíme věřit. A k tomu je potřebná postní doba. Abychom touto 40 dní trvající dobou, touto cestou, došli k cíli, k vítězství, k velikonocům. Na každé podobné cestě je potřeba nějaké úsilí, umět si i něco odříct, snažit se. V době postní se učíme ovládat se, něco obětovat. Taky udělat něco dobrého pro druhého. A najít si více času pro Pána Boha, pro modlitbu.

V době postní od nás Pán Bůh něco očekává. I od každého z vás, i když jste třeba jen malé děti. Každý může něco dobrého udělat, něco dokázat.

Tak to zkusme. Nemusím hned dostat všechno, na co si vzpomenu. Nemusím každý den prosedět fůru času před televizí nebo počítačem. Povykládat si s ostatními, nebo zahrát nějaké společné stolní hry je často lepší. A sladkosti se dají taky omezit. A třeba budou mít rodiče radost, když se budu pořádněji učit, když nebude potřeba honit mě k povinnostem, k uklízení a budu víc poslouchat. A mše svatá, modlitba, křížová cesta ? když budu více zbožnější, udělá to radost Pánu Bohu a bude to dobré i pro mě.

Tak to společně zkusme. Máme před sebou 40 dní, které můžeme prožít ne sami, ale společně s druhými a s Pánem Bohem.

Přeji krásný březen, kdy nebudeme jen zalezení za kamnama nebo před počítačem či televizí.

 

 

 

 

P. Marian

Duben 06

SMRT - VZKŘÍŠENÍ

Milí mladí čtenáři,

velká část postní doby už je za námi a my se blížíme k Velikonocům. Velikonoce jsou připomínkou a zpřítomněním Ježíšovy smrti a vzkříšení.

Asi každý z nás tuší, co je to smrt. Často se o ní mluví: kolik lidí zahynulo při nehodách a bouračkách, že ta a ta nemoc je smrtelná, že umřel nějaký náš soused, příbuzný? Hodně se o smrti mluví, ale málo přemýšlí. Asi proto, že nikdo pořádně neví, co se s člověkem stane po smrti. Máme trochu strach na to myslet. Co když po smrti nic dalšího není? Co když je jenom nicota? Nebo co když na nás čeká něco zlého? Raději o tom nepřemýšlet a nekazit si život! Takhle uvažuje hodně lidí, kteří se smrti bojí. A aby se tak moc nebáli, rádi věří různým pověrám: že se po smrti znovu narodíme jako noví lidé, že se převtělíme do někoho jiného. Proč si dělat starosti ze smrti, narodím se znovu. A je to! Možná znáte i vy sami někoho, kdo v toto věří.

Je to ale takhle pravda? Nebo je to spíše báchorka, abychom se nebáli? Nikdo z nás toho o smrti moc neví. A přece existuje člověk, který ji zažil, ale je pořád mezi námi. Doopravdy umřel, ale žije dál. Je jenom jeden jediný, nikomu jinému se to nepovedlo. Je to náš dobrý známý ? Ježíš Kristus. O něm říkáme každou neděli ve vyznání víry: ?Byl za nás ukřižován, byl umučen a pohřben.? A pak hned dodáváme: ?Třetího dne vstal z mrtvých.? Vstát z mrtvých znamená opět žít. Ne narodit se znovu jako jiný člověk, ale být znovu živý se svým tělem.

Když jsem o tomhle jednou vyprávěl dětem, některé se ušklíbly a říkaly si: To je ale pěkná pohádka, ale kdo tomu má věřit. Copak je to možné? Možné to je, protože Ježíš je spravedlivý a umřel nezaslouženě. A hlavně to je Boží Syn ? má v sobě moc vstát z mrtvých. Věříme tomu proto, že se Ježíš po svém zmrtvýchvstání ukázal apoštolům a dalším lidem a ti všichni nám o tom svědčí. Oni ho viděli, vlastníma rukama se ho dotýkali a s ním i jedli. Po čtyřiceti dnech pak Pán Ježíš vstoupil na nebesa.

Nemůžeme si ale myslet, že vstát z mrtvých je něco jako když obživne mrtvola nebo jako když lékaři proberou k životu téměř mrtvého člověka. Pán Ježíš smrt porazil, překonal. Jeho tělo má novou a dokonalejší kvalitu, není už vázáno přírodními zákony, už nemůže znovu umřít. I pro nás je to stále tajemství, a tak říkáme, že Ježíš má teď tělo oslavené a zduchovnělé.

Tento zmrtvýchvstalý Ježíš ? vítěz nad smrtí ? nám říká, že se nemusíme smrti bát. Že kdo žije a umírá ve spojení s ním také znovu vstane, aby s ním žil navěky. Jenom na vzkříšení vlastního těla si budeme muset ještě počkat.

A právě o Velikonocích slavíme Ježíšovo vzkříšení. A když Ježíšovo, tak spolu s ním i to naše. Je to tedy velká radost ? nemusíme se bát vlastní smrti a máme naději, že se opět shledáme s našimi zemřelými u Pána Ježíše.

Přeji vám všem požehnané a opravdu radostné Velikonoce a jednou slavné zmrtvýchvstání s Kristem a život věčný.

o. Jeroným

 



Související články:
Úvodník na září - Květinka (16.08.2006)
Úvodník na duben - Květinka (02.04.2006)

( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.