Dnešní datum: 21. 10. 2017
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohDějiny církve pro Květinku

téma Vydáno dne 24. 01. 2006 (6706 přečtení)

V našem dětském časopise Květinka vychází pro děti na pokračování dějiny církve. Možná vás zaujme život církve ve středověku, křižácké války či pohled na život našeho upáleného Jana Husa. Můžete si tyto dějiny, postupně doplňované, přečíst zde.

Křížové výpravy

Roku 1071 dobylo turecké vojsko Jeruzalém. Křesťanští poutníci sice mohli i nadále navštěvovat místa Ježíšova působení, kolébku křesťanství, ale byli vystaveni mnoha příkořím ze strany nových vládců. Zároveň se začal zesilovat tlak muslimů na Byzantskou říši, až císař Alexius I. poslal do Říma naléhavou žádost o pomoc. Papež Urban II. vyzval evropské národy k velké vojenské výpravě. Výzva měla obrovský ohlas ve formě řady tažení za ?očištěním posvátných míst křesťanů? ? křížových výprav.

1. křížová výprava 1096-99: Jako předvoj táhly Evropou selské zástupy. Ty však po cestě začaly loupit a byly pobíjeny místními panovníky. Zbývající část byla přepravena byzantským císařem do Malé Asie, kde byla na území dnešního Turecka ?zmasakrována? seldžuským vojskem. Hlavní výprava tvořená rytířskými vojsky po mnoha útrapách a obrovských ztrátách nakonec dobyla roku 1099 Jeruzalém zpět. Protože však nerozlišovali mezi místními obyvateli a bez ohledu na jejich víru (muslimové, židé, křesťané?) je pobíjeli, okrádali a vše ničili, byli od počátku bráni ne jako osvoboditelé, ale jako dobyvatelé a okupanti a nikdy tak nezískali potřebné zázemí. Na dobytém území vznikla drobná království nejvýznamnějších křižáckých velitelů, která snadno podléhala velikým muslimských vojskům.

2. křížová výprava 1147-9: Jejím organizátorem byl zvláště již dříve zmiňovaný sv. Bernard z Clairvaux. Jednalo se o výpravu německo-francouzského vojska, které bylo zcela zničeno dobře připravenými muslimskými armádami. Roku 1187 byl pak znovu dobyt Jeruzalém muslimy.

3. křížová výprava 1189 ? 1192 (?tří králů?): Z popudu papeže Řehoře VII., jenž schválil mimořádnou daň ?saladinský desátek? (1187 Saladin dobyl zpět Jeruzalém ? 2. křížová výprava?), uzavřel francouzský král Filip August mír s anglickým králem Richardem a oba se uvázali ke křížové výpravě. Následovali německého císaře Fridricha Barbarossu, který vytáhl jako první s dobře organizovaným vojskem, putoval po souši, ale v pohoří Tauru utonul v horském říčce Salefu (1190). Filip s Richardem zvolili námořní cestu. Vztahy mezi oběma panovníky se však brzy zhoršily, zejména proto, že Richard trval na tom, že se cestou zmocní Kypru.

Ve Svaté zemi osvobodili Akku a podíleli se na obnově Latinského království, ale to bylo bez Jeruzaléma ztraceno. Bez větších vojenských úspěchů se Filip vrátil zpět do Francie a nechal válčit Richarda samotného, právě tehdy dostal přízvisko Richard Lví Srdce a stal se jakýmsi vzorem krále-křižáka (znáte legendu o robinu Hoodovi, vzbouřenci věrnému králi, v jehož nepřítomnosti vládl v Anglii ?zlý? bratr Jan Bezzemek, že? ?). Richard však také brzy z Asie odtáhl a dostal za to od sultána Saladina slib nerušené návštěvy Jeruzaléma pro pokojné poutníky, což bylo za života tohoto sultána pečlivě dodržováno. Na zpáteční cestě byl Richard v Rakousku zajat. Teprve v roce 1194 ho německý císař Jindřich VI. Za vysoké výkupné propustil.

4. křížová výprava 1202-1204: K této poslední ?akci? celé Evropy vyzval nejmocnější papež vrcholného středověku, Inocenc III. Velitelé však byli podplaceni Benátčany, proti vůli papeže vytáhli do Byzance a dvakrát dobyli Konstantinopol, podruhé s velkým masakrem. Vytvořili okupační království, které trvalo až do roku 1261. Vyvolali obrovskou nenávist Řeků vůči západním křesťanům a tím zcela znemožnili sjednocení s pravoslavnými. Papež vyloučil křižáky za trest z církve.

Křížová výprava dětí 1212: Na základě víry, že jen pouhou nevinností mohou zahnat hříšné pohany, se vypravili francouzští a němečtí poutníci obojího pohlaví, přesněji označitelní jako drobní a pokorní, než jako úplné děti. Bez jakékoliv podpory do Svaté země nedošli. Mnoho jich cestou zemřelo hlady a vyčerpáním, jiní byli prodáni francouzskými a italskými obchodníky do otroctví.

5. Křížová výprava 1217 ? 1221: Vojenská výprava do Egypta. Tehdy se sv. František z Assisi setkal se sultánem. I když jej nezískal pro křesťanství, jeho návštěva zachránila tisíce křesťanů.

Když totiž křižácká vojska dobyla město Damiettu, povraždila obyvatele. Sama se však do obklíčení, sultán je velkomyslně propustil za slib odchodu z Egypta a nechal propustit také všechny křesťanské otroky. Sv. Františkovi dovolil putovat do Jeruzaléma a založit tam františkánský klášter. Františkáni tak byli jediní, kdo mohli působit jako křesťané ve Svaté zemi a starat se o poutníky.

6. křížová výprava 1228 ? 1229: Soukromý podnik německého císaře Fridricha II., který při jednáních s egyptským sultánem získal pro křesťany na deset let volný přístup ke Svatým místům a dočasné vydání správy Jeruzaléma. Roku 1244 však bylo město definitivně obsazeno muslimy.

7. křížová výprava 1248 ? 1254: Francouzský král Ludvík IX. se vydává nejdříve dobýt Egypt. Je úplně poražen. Roku 1250 je zajat, proti výkupnému propuštěn a upevňuje poslední výspu křesťanů přístav Akku (Saint-Jean-d?Acre) ? hlavní město Jeruzalémského království po pádu Jeruzaléma.

8. křížová výprava 1270: Ludvík IX. umírá na mor při obléhání Tunisu. Porážka.

1291: Dobyta Akka. Zaniká tak poslední zbytek křižáckých, latinských států na území Svaté země.

 

Rytířské řády

Během křížových výprav ve Svaté zemi vznikly tři velké rytířské řády. Kromě obvyklých řeholních slibů chudoby, čistoty a poslušnosti přijímali jejich členové také závazek sloužit vyčerpaným a nemocným poutníkům (špitální řády), doprovázet je a chránit posvátná místa před nevěřícími ? muslimy (bojové řády).

? Řád johanitů byl založen roku 1099 jako bratrstvo u špitálu sv. Jana v Jeruzalémě a roku 1120 se přeměnil v řád. Řádovým šatem byl černý plášť s bílým křížem. Po ústupu ze Svaté země sídlil řád na Kypru, potom na ostrově Rhodos (- rhodští rytíři) a od roku 1530 na Maltě - maltézští rytíři (bílý kříž změněn na červený).

? Řád templářů, tzv. chudých rytířů Kristových založilo osm francouzských rytířů roku 1118 u chrámu (templu) Šalamounova v Jeruzalémě. Řádovým šatem byl bílý plášť s červeným křížem. Těšil se podpoře sv. Bernarda z Clairvaux a jeruzalémského krále Baudoina II. Po pádu Akkonu přesídlil řád přes Kypr do Evropy a to se mu stalo osudným: Půjčil obrovské peníze francouzskému králi Filipovi IV. Sličnému a ten proti němu v letech 1311-12 zosnoval proces, nechal jej zrušit, členové byli uvězněni a vedení řádu postupně popraveno.

? Německý řád byl založen roku 1189 brémskými a lübeckými měšťany jako špitální bratrstvo, roku 1198 přeměněné v rytířský řád. Kolem roku 1120 přemístil své působiště do Prus (hlavní město Marienburg ? Malborg). Zde šířil křesťanství v oblasti Baltského moře a snažil se založit řádový stát. Šatem byl bílý plášť s černým křížem. Řád byl vnímán jako nástroj poněmčování slovanských území. Roku 1525 velmistr Albrecht Braniborský uchvátil řádová území pro sebe a přeměnil je ve světské protestantské vévodství.

I české země mají svůj rytířský, přesněji řečeno špitální řád, jehož náplní byla od počátku výhradně péče o nemocné a umírající. Je zároveň velikou raritou v dějinách Církve: je to jediný výlučně mužský řád založený ženou. Má název Řád křížovníků s červenou hvězdou a jeho zakladatelkou byla roku 1237 sv. Anežka Česká.

 

Nové formy řeholního života

Doba středověku byla časem, kdy Církev na jedné straně upadala do zajetí povrchnosti, ale na druhé straně se úžasně rozvíjel řeholní život, zvláště jako touha po osobním růstu ve svatosti. Základem bylo mnišství, žité v benediktinských klášterech. K tomu se připojovalo poustevnictví ? v osamělosti (eremité) či ve společných osadách (cenobité). Mnozí poustevníci putovali krajinami jako kajícníci a kazatelé, s důrazem na apoštolský život (hlásání evangelia) v chudobě a dobrovolném odříkání.

V Itálii takto působil sv. Romuald (951-1027), který založil v horách pro své následovníky kláštery, v nichž začátečníci žili podle benediktinské řehole a pokročilí se pak soustředili do osamělých pousteven v okolí kláštera. Z nejznámějšího kláštera v Camaldoli potom vznikl nový řád ?kamaldulských mnichů poustevníků? s mnoha podporovateli reformy Církve.

Roku 1084 založil sv. Bruno Kolínský další nový řád kartuziánů (cartusia ? přístřešek), žijících v ustavičném mlčení jako soustředěnosti na modlitbu a na Boží přítomnost, o kterém platí, že nikdy nemusel být reformován, protože nikdy nebyl deformován...

Prohloubení života Církve se projevilo i v samotném benediktinském řádu. Opat Robert z Molesme založil roku 1098 s dvaceti mnichy přísný reformovaný klášter v pustině Citeaux [sitó]. Jeho nástupci navrhli nové stanovy Charta caritatis ? úmluva lásky, v nichž se zdůrazňuje apoštolská chudoba, samota k modlitbě a pravidelná těžká tělesná práce. Rozšíření nově vzniklého řádu cisterciáků je spojeno se jménem sv. Bernarda z Clairvaux, který mnoha způsoby zasáhl do vývoje Církve (mimo jiné se ujal vedení 2. křížové výpravy a napsal pravidla pro rytířský řád templářů?) a sám se přičinil o vznik 68 klášterů. Důraz na tělesnou práci a činnost v zemědělství dalo řádu velký význam při zušlechťování krajiny, zvláště ve východní Evropě, ale i při budování nádherných románských a gotických katedrál, odrážejících touhu po růstu a zároveň pokoru.

 

Kanovnická reforma

V předchozích kapitolách jsme se zabývali úsilím mnichů o následování Krista. Ale co kněží, jáhni a další služebníci Církve (klerici), kteří nebyli členy mnišských řádů?

V prvním tisíciletí našeho letopočtu existovalo ještě málo samostatných venkovských farností a většina diecézí byla malá svou rozlohou. Klerici tak byli soustředěni kolem biskupského kostela. Pro ně vydal pravidla společného života (kánon) již sv. Augustin (390 po Kr.). Postupně se rozvinul vedle stavu mnišského tzv. stav kanovnický. Kanovníci měli žít společně podle vzoru apoštolů, mohli vlastnit soukromý majetek a neskládali řeholní sliby. Byli však vázáni poslušností vůči tomu, kdo takovou komunitu vedl.

Císař Karel Veliký měl touhu, aby všichni klerici v jeho říši byli buď mnichy nebo kanovníky. Po zániku karlovské říše bylo od této myšlenky upuštěno. Znovu ožila (r. 1059) za kardinála Hildebranda (později papež sv. Řehoř VII.). Na synodě (= setkání biskupů) v Římě byl vydán příkaz, aby se všichni klerici, patřící k jednomu kostelu, vzdali soukromého majetku a zachovávali řeholní pravidla ? řeholní kanovníci. Ti, kteří tuto myšlenku nepřijali byli označováni (trochu hanlivě) jako světští kanovníci. Také za clunyjské reformy se objevila snaha začlenit všechny kněze do řádového života.

Největším a nejvýznamnějším kanovnickým společenstvím se stal řád premonstrátů, založený sv. Norbertem z Xantenu (1082-1134). Pocházel ze šlechtického rodu, stal se blízkým spolupracovníkem císaře Jindřicha I., vzdal se však oslnivé kariéry, vstoupil k benediktinům, pak žil jako poustevník, putoval po Francii a uvědomil si, že je třeba se vrátit k chudobě. Roku 1120 založil ve Francii (Prémontré) klášter podle řehole sv. Augustina. Náplní života řeholníků bylo studium, duchovní správa a kázání lidem. Papež jej roku 1125 jmenoval magdeburským arcibiskupem. Díky tomu premonstráti hojně působili ve východní Evropě mezi Slovany. Již r. 1156 měl řád více než 100 klášterů. A o něco později (1190) i ten náš ? loucký...

 

Cesta středověkem

Církev překonala krizi ?temného století?, vydobyla si práva ve středověké společnosti a dosáhla vrcholu moci papežské autority za papeže Inocence III. (1198-1216), který silou své osobnosti vystupoval jako světový rozhodčí v záležitostech panovníků. Určitě nebylo náhodou, že právě tento papež svolal 4. lateránský koncil, vrcholné setkání Církve vrcholného středověku, kterého se zúčastnilo na 500 biskupů a 800 opatů.

Ale pak začal pád. Nejprve byli papežové zavlečeni do mocenského zápasu německého císařského rodu Štaufovců, kteří se snažili ziskem dolní Itálie a Sicílie učinit z papeže (římského biskupa) pouze říšského biskupa. I když byli Štaufovci poraženi, vážnost papežů byla zcela oslabena ? vždyť se zapletli do politiky panovníků jako jedni z nich. Papež Bonifác VIII. (kolem 1300) se ještě pokusil uskutečnit myšlenku nadvlády nad evropskými panovníky, ale byl zajat francouzským králem Filipem Sličným a záhy na to zemřel.

Protože francouzští králové už léta vytvářeli tlak, aby se kardinály stávali stále více Francouzi, bylo několik dalších papežů také francouzského původu. Už první z nich, Klement V., po svém zvolení zůstal ve Francii a nakonec se usídlil v Avignonu, kde se, stejně jako jeho nástupci, stal hříčkou v rukou franc. králů a jejich plánů na světovládu Francie.

To se ukázalo např. v otázce zániku templářského řádu, kdy nechal král Filip místo splacení dluhu na 2 tisíce významných členů řádu (včetně velmistra Jakuba z Mollay) zatknout, popravit a zbylý řádový majetek zabavil pro sebe. A to vše s oficiálním schválením slabošského papeže.

Proti roli této roli papeže se záhy zvedla bouře odporu mezi panovníky a také učenci církve. Ti však pod tlakem lidské bezmocnosti vytvořili nebezpečný blud: konciliarismus. Podle něj měl být koncil (setkání biskupů celého světa) nadřazen nad papeže, kterého mohl odvolat nebo nutit ke skládání účtů.

 

Cesta středověkem II

Papežové, počínaje Klementem V. (zvolen 1305) až po Urbana V. (1367) sídlili ve francouzském Avignonu. Ve Francii bylo příznivé klima, bezpečí a navíc se papežům ani kardinálům (rodilým francouzům) nechtělo z vlasti do cizího Říma.

Jak fungovala středověká církev ekonomicky? Ke každému kostelu, klášteru, diecézi a někdy i k jednotlivým oltářům patřil určitý majetek, z jehož výnosů byli živi ti, kteří byli k určité službě (úřadu) v církvi ustanoveni. Byl-li někdo například jmenován farářem v bohatém kostele, příslušel mu poměrně velký plat. Kromě něho bývali často také ustanovováni kněží, jejichž jediným úkolem bylo pravidelně sloužit mši svatou na určitém (bočním) oltáři. I oni měli svůj plat z majetku příslušnému k onomu oltáři. Mnozí se nechali ustanovit na více funkcí (obročí) najednou a měli tudíž několik platů. Protože vše nemohli stihnout, sehnali si jiného kněze, který onu práci dělal za ně. Mnoho jich bylo k tomu ochotno, protože v té době nemohl být žádný kněz vysvěcen dříve, než měl zajištěno nějaké místo.

A právě zde viděli avignonští papežové pro sebe velkou šanci. Potřebovali totiž hodně peněz na provoz svého dvora. Nejenom že si odváděli daně z každého církevního příjmu, ale zavedli, že úřady v církvi smí přidělovat jen papež. Nejvíce tento systém propracoval Jan XXII. A tu se do Avignonu začali sjíždět zástupy různých kleriků se žádostmi o ten nebo onen úřad. Dělaly se i pořadníky, kdo obsadí úřad po smrti současného držitele. Kdo slíbil, že bude odvádět do Avignonu více peněz, ten byl upřednostněn. A tak mnozí kněží a biskupové raději než aby pracovali ve své farnosti nebo diecézi, dleli u papežského dvora a ?hlídali si? svůj úřad a případně pošilhávali po dalším. Nebylo výjimkou, že věřící svého biskupa nebo faráře neviděli celé roky a mezitím za ně práci dělali jiní.

Ale středověká církev nebyla jen špatná a chtivá peněz. V té samé době tisíce věřících i kněží houfně vstupovalo do tzv. žebravých řádů (františkánů, dominikánů, karmelitánů), které zvláště následovaly Krista chudého a pokorného. V minulých Květinkách už byla řeč o sv. Františku z Assisi i o dominikánech. V příštím čísle si povíme o jedné české světici, která šokovala celý svět. Ač bohatá, z lásky ke Kristu se stala chudou, ač vznešená, stala se poníženou, ač královská dcera, sloužila všem svým spolusestrám... I toto je středověká církev!

 

Svatá Anežka Přemyslovna

Svatá Anežka (známá také jako Anežka Česká) se narodila asi roku 1211 jako nejmladší dcera českého krále Přemysla Otakara I. a jeho manželky Konstancie. Již ve třech letech byla poslána na výchovu do kláštera cisterciaček v Třebnici a v osmi letech do doksanského kláštera premonstrátek.

V deseti letech byla zasnoubena s římsko-německým králem Jindřichem a dána na výchovu do Vídně. Jindřich si ale později z politických důvodů vzal Markétu Rakouskou, Anežčinu družku. Anežka se musela s hanbou vrátit do Prahy. Pak se o ní zajímal anglický král, ale svatba by nebyla pro Čechy politicky výhodná. Nato se znovu hlásí král Jindřich, který se snažil prohlásit své první manželství za neplatné. Nakonec se o Anežku zajímal samotný císař Fridrich II., otec Jindřichův ? nabídka, která se nedá odmítnout.

Do té doby se nikdo Anežky neptal, koho by chtěla. Legenda říká, že v rozhodující chvíli ?si předsevzala, že se neprovdá za žádného člověka jakéhokoliv původu či stavu.? Sama si našla ženicha ? Krista. Již od mládí byla velmi zbožná, ráda se modlila a často se postila. Když poznala františkánský ideál chudoby, dala se do služeb Kristu naplno. Založila špitál sv. Františka a k němu špitální bratrstvo, které se brzy proměnilo v řád křížovníků s červenou hvězdou.

Tady ale její touhy nekončí. Pozvala sestry sv. Kláry a založila pro ně klášter, do kterého sama vstoupila. Na příkaz papeže Řehoře IX. se stala představenou. Celá Evropa sledovala Anežku s úžasem: nejen, že královská dcera odmítla císaře, ale ještě vstoupila do řádu, který byl proslulý svou strohostí a chudobou. Sv. Klára ji nazývá ?sestrou ze všech nejmilejší?.

Anežka využila svého vlivu a u papeže vymohla ?výsadu úplné chudoby?. To znamenalo, že řeholnice neměly ani svůj osobní majetek, ani společný. Byly živy jen z darů lidí. Žily v neustálé nejistotě a tak se učily více spoléhat na Boží pomoc. Kromě toho se téměř pořád přísně postily: pouze o svátcích mohly jíst 2x denně. Celý den prožívaly v mlčení, práci a modlitbách. Sestry přistupovaly 7x za rok ke sv. přijímání a 12x ke zpovědi.

Anežka svědomitě zachovávala řeholi, obětavě sloužila svým sestrám i potřebným lidem mimo klášter. Usmířila boj mezi svým otcem a bratrem. Měla úctu a respekt všech, protože dokázala spojit svojí královskou důstojnost s opravdovou láskou ke Kristu chudému a trpícímu. Zemřela v pověsti svatosti 2. března 1282.

 

Velké papežské schizma (rozkol)

Ve 14. století až do roku 1376 papežové sídlili v Avignonu. První papež, který se vrátil do Říma byl Řehoř XI., ale brzy po svém návratu zemřel. Římský lid chtěl mít nového papeže co nejdříve a tak kardinálové narychlo zvolili Bartoloměje Prignano, který si dal jméno Urban VI. Bohužel jednal od počátku velmi nerozvážně a tvrdošíjně, že je téměř pochybné, zda byl duševně normální. Kardinálové začali záhy litovat své volby. Pod záminkou letního vedra opustili Řím a v Anagni prohlásili svou první volbu za vynucenou (tudíž neplatnou) a zvolili nového papeže ? Klementa VII. Ten se usídlil v Avignonu. Mnozí nevěděli, který z papežů je pravý. (Dnes už víme, že to byl Urban VI.) Tehdy to ale jasné nebylo. V církvi nastal rozkol, který měl trvat 39 let. Každý panovník, biskup, řehole podporovali ?svého? papeže a i mezi lidem vzrůstala podrážděnost.

Když, nikým neoplakáván, zemřel Urban VI., nastoupil v Římě Bonifác IX. ? papež nedobrých morálních kvalit. Po něm následovali Inocenc VII. a Řehoř XII. (Z dnešního hlediska byli tito papežové praví.) Mezitím v Avignonu nastoupil Benedikt XIII.

Když se odstranění schizmatu zdálo být v nedohlednu, začali křesťané hledat řešení. Někteří přišli s nebezpečným návrhem, že církev papeže vůbec nepotřebuje a jeho úlohu převezmou koncily. Koncil prý stojí nad papežem. K této myšlence se tehdy přidávali i mnozí zbožní, učení a mocní členové církve, zvláště když v ní viděli jediné východisko z krize.

Roku 1409 byl svolán koncil do Pisy, kde oba znepřátelení papežové byli sesazeni a byl zvolen nový ? Alexandr V. a po jeho smrti Jan XXIII. Oba odvolaní papežové se ovšem nevzdali, a tak výsledkem bylo, že nebyli papežové dva, ale tři.

Kdo byl tedy skutečným papežem? Rozhodnutí koncilu jsou platná pouze v případě, že koncil je svolán papežem a rozhodnutí koncilu papež schválí. Ani jedno se ale nestalo v Pise. Pisánský koncil byl tedy z právního hlediska neplatný a nově zvolený papež i jeho nástupce Jan XXIII. nepravý. Proto také iniciátor 2. vatikánského koncilu bl. papež Jan (1958?1963) má stejné pořadové číslo ? XXIII.

Nejasnost, kdo je pravým papežem, a hlavně nutnost urychleného řešení vedla ke svolání nového koncilu, tentokrát do Kostnice.

 

Kostnický koncil

Minule jsme psali o tom, že začátkem 15. století byli zároveň dva papeži: pravý Řehoř VII. a protipapež Benedikt XIII. Když se nemohli dohodnout, pisánský koncil oba odvolal a neplatně zvolil Alexandra V. Po jeho smrti nastoupil Jan XXIII. Výsledkem bylo, že papežové nebyli dva, ale tři.

Tuto pohoršující situaci bylo potřeba rychle a definitivně řešit. Bylo třeba svolat nový koncil. Velkou zásluhu na tom měl král Zikmund, který ze svého titulu římského krále měl povinnost pečovat o blaho církve. Koncil začal v zimě r. 1414 v Kostnici. Aby měl koncil šanci dospět ke zdárnému konci, musel být podporován papežem. Když Jan XXIII. zjistil, že nemá velké vyhlídky se udržet na Petrově stolci, tajně opustil Kostnici, aby jednání zmařil. Koncil ale hned prohlásil, že stojí nad papežem. Jan XXIII. byl zajat, sesazen a uvězněn. Dvaadevadesátiletý Řehoř VII. sám dobrovolně rezignoval. Nyní zbýval jen papež Benedikt XIII. Ten za žádnou cenu nechtěl odstoupit, ani když ho navštívil a prosil sám král Zikmund. Benedikta ale opustili všichni jeho přívrženci, a proto se koncil odhodlal sesadit i jeho. Zdálo by se, že teď by již nic nemělo stát v cestě ke zvolení nového papeže. Ovšem koncilu zachutnala moc, kterou si přivlastnil. Mnozí chtěli nejprve vydávat reformní dekrety a napravovat neřády v církvi. Vydali dekret, podle kterého se za pět let sejde další koncil, další pak za sedm a potom se budou koncily konat pravidelně každý desátý rok. Další dekret stanovil, že v případě nerozhodné papežské volby se musí okamžitě sejít církevní sněm, který spor vyřeší. Další dekrety omezovaly moc budoucího papeže.

Teprve v roce 1417 se podařilo zvolit nového (teď již jediného a právoplatného) papeže. Ten si zvolil jméno podle dne volby ? Martin V. (1417 ? 1431). Papež Martin hned zrušil některé z dekretů kostnického sněmu, ale neměl odvahu zrušit všechny. Proto ještě další papežové museli zápasit o svou právoplatnou moc s koncilními sněmy.

Můžeme tedy říci, že se nakonec podařilo splnit hlavní záměr koncilu ? odstranit papežské schizma (tj. rozkol) a obnovit vnější jednotu západní církve.

My známe kostnický koncil spíše ve spojitosti s případem Mistra Jana Husa, ale o tom až příště? (takže ČTĚTE KVĚTINKU!). ?

 

Jan Hus (I. část)

Jan Hus se narodil roku 1370. Již ve 23 letech se stal bakalářem artistické (filosofické) fakulty. Učil se pilně a toužil stát se knězem, protože, jak sám později napsal, chtěl mít ?dobré bydlo a rúcho a být lidu vzácen?. Roku 1400 byl vysvěcen na kněze a žil bezúhonným životem. Věnoval se především kazatelské a vědecké činnosti. Kritizoval nešvary církve i panstva, což bylo v jeho době běžné. Podobně mluvili i jiní kazatelé, jako Konrád Waldhauser, Jan Milíč z Kroměříže, Matěj z Janova a další. Hus byl však dosti adresný a přímo provinilce jmenoval, čímž si získal mnoho nepřátel. Byl však pod ochranou církve, konkrétně pražského arcibiskupa Zbyňka Zajíce z Hasenburka.

V Husově době se na univerzitě rozhořel boj mezi zastánci filosofických směrů nominalismu a realismu. Byl to složitý problém a není zde místo ho podrobně rozebírat. Musíme ale dodat, že hlavním propagátorem realismu byl oxfordský Mistr John Wyclif, jehož učení přebral i Stanislav ze Znojma ? hlavní učitel Husův. Hus se stal zastáncem učení Wyclifa. Kromě filosofických otázek, které dnes už pro nás nejsou zajímavé, se ve Wyclifově učení objevily i nebezpečné teologické názory. Jedním z nich byla takzvaná remanenční teorie, která hlásala, že Kristus není v eucharistii přítomen reálně a podstatně, ale pouze jako znamení. Dalším omylem byl výrok, že členem církve je pouze ten, kdo je Bohem předurčen ke spáse (to znamená jen ten, kdo žije svatě). To by znamenalo, že úkony kněze (nebo třeba i papeže) ve stavu těžkého hříchu jsou neplatné a jejich rozkazů se vůbec nemá poslouchat. Stejně i světský pan (třeba král) ve stavu hříchu není pánem řádným.

Proto se ani moc nedivíme, že papež Řehoř XII. rozkázal Wyclifovu nauku odsoudit. Čeští univerzitní Mistři to udělali roku 1408, ovšem s dodatkem: ?pokud podle smyslu je heretická a bludná.? Tímto dodatkem se vlastně přiznali k tomu, že Wyclifovo učení za bludné nepovažují. Arcibiskup Zbyněk byl znepokojen pověstmi obíhajícími v cizině, že v Čechách prý kvete kacířství. I když Husovi dosud fandil jako reformátoru církevních mravů, teď jeho vztah k němu citelně ochladl. Od roku 1408 měl Hus, který se mezitím stal Mistrem filosofie a bakalářem teologie a vůdcem reformního křídla, neustálé spory s církevní vrchností.

 

Jan Hus II.

Stále více a více bylo jisté, že Husovo učení, které z velké části přebral od Johna Wyclifa, není slučitelné s katolickou církví. Arcibiskup Zbyněk dělal co mohl, aby se Hus svého učení zřekl, a tak aby byly Čechy očištěny od pověsti kacířské země. Nic ale nepomáhalo, ani spálení Husových knih, ani zákaz kázání v betlémské kapli, ani klatba (tj. zákaz sloužení bohoslužeb) roku 1407. Mistr Jan věděl, že král Václav nad ním drží ochrannou ruku, a svého biskupa neposlouchal. Biskup ho tedy popohnal před soud samotného papeže. Hus hned napsal papeži Janu XXIII. dopis, ve kterém odmítl všechna obvinění a prohlásil, že nikdy nehlásal články Wyclifovy ani žádný jiný blud. Zdálo se, že celý spor utichne, zvláště když nedlouho potom zemřel Husův žalobce arcibiskup Zbyněk.

Jan Hus byl ovšem Wyclifovým učením zasažen více, než by se mohlo zdát. Začal pochybovat, zdali vůbec církev potřebuje papeže a zda je nutné ho poslouchat. V té samé době vyhlásili papežští kazatelé odpustky pro toho, kdo pomůže papeži v boji proti Ladislavu Neapolskému. Odpustky ale udělovali značně pohoršlivým způsobem, který neměl daleko ke svatokupectví. Hus se hned postavil proti papežskému příkazu a začal kázat proti odpustkům vůbec. Svým radikálním postojem vůči odpustkům proti sobě popudil své dosavadní stoupence a ochránce: krále i univerzitu. Teologická fakulta odsoudila 45 Husových článků a král pohrozil těm, kdo by je zastávali přísnými tresty. Do věci se vložil i papež Jan XXIII. a vyhlásil na Husa klatbu. Hus se ovšem odvolal ke Kristovu soudu, čímž vlastně prohlásil, že papežský soud vůbec neuznává. Papež reagoval tím, že zakázal v celé Praze konat bohoslužby, dokud tam bude Jan Hus pobývat. Mistr Jan tedy Prahu opustil a uchýlil se na Kozí Hrádek a do Krakovce. Útěk z hlavního města před spravedlností bylo pro Husa jen dočasné řešení. Chtěl svůj případ definitivně vyřešit. Rozhodl se tedy jít na kostnický koncil a obhájit své učení. Římský král Zikmund Husovi vystavil ochranný glejt, který mu zaručoval bezpečnou cestu a bezpečný návrat. Král ovšem nemohl (ani kdyby chtěl) Husa ochránit před soudní pravomocí církve. Zikmund vlastně slíbil víc, než mohl ve skutečnosti splnit.

Hus, netušíc co ho čeká, a s marnými nadějemi v Zikmundův ochranný glejt, dorazil do Kostnice v listopadu 1414?

 

Jan Hus III (Soudní proces)

Hus přijel do Kostnice s početným doprovodem 3. listopadu 1414. Zprvu se pohyboval volně, ale po třech týdnech byl vzat do vazby. (Nezapomeňme, že se už delší dobu vyhýbal spravedlnosti tím, že ignoroval biskupský i papežský soud.) Hned byla ustanovena vyšetřovací komise, která svou práci chápala jako pokračování v soudním procesu započatém pražským arcibiskupem Zbyňkem.

Hus nechápal, proč byl zatčen. Myslel si, že na koncil jede na teologickou disputaci (debatu), kde bude shromážděným prelátům vysvětlovat své učení. Naproti tomu koncil nemínil s Husem diskutovat, ale ho soudit. Proto došlo k nedorozumění. Hus chtěl mluvit o správnosti/nesprávnosti svého učení, zatímco koncil rozhodoval o vině/nevině Husa. Hus si nepřipouštěl žádné své pochybení kromě toho, že protestoval proti odpustkům. Ve skutečnosti byla obvinění proti Husovi daleko závažnější. Žaloba mu kladla za vinu: 1) teologické omyly v jeho knihách; 2) že konal bohoslužby, i když byl v klatbě; 3) že se odvolal k soudu Kristovu.

Husovi bylo předloženo 30 článků vybraných z jeho spisů, které měl odvolat. Nebyly to ale pravděpodobně přesné citace, proto se Hus hájil tím, že tyto články neučil a odvolat odmítl. Fakt ale je, že předložené články byly heretické a proto se oprávněně zdálo, že Hus zastává bludné učení.

Koncil se už už snažil vynést odsuzující rozsudek (a to v Husově nepřítomnosti), ale ve prospěch Mistra Jana na poslední chvíli zasáhl král Zikmund, který mu vymohl veřejné slyšení před koncilem. To bylo tehdy něco naprosto výjimečného. Hus se tedy mohl obhájit a uvést na pravou míru své (snad) zkreslené výpovědi při výslechu. Hus však tuto příležitost propásl. Veřejně se přiznal k některým článkům Wyclifovým, čímž proti sobě popudil mnohé účastníky jednání. Poté tvrdil, že arcibiskup Zbyněk mu tehdy nedokázal, že Wyclif je bludař, a že se odvolal ke Kristu. Tímto výrokem Hus vyvolal rozruch a posměch shromáždění. Koncil ho vyzval k odvolání, ale Hus žádal, aby mu koncil dokázal, že zmíněné články jsou bludné. Poslední kapkou byl Husův výrok, že ?král ve smrtelném hříchu není králem.? Teď již nikdo nepochyboval o Husově vině. Ale jeho osud ještě nebyl zpečetěn. Mnozí se ho snažili přimět k odvolání a tak ho zachránit.

 

Jan Hus IV

Mistr Jan na veřejných slyšeních před celým koncilem svou nevinu neobhájil. Odmítl uznat koncil jako svrchovanou soudní autoritu a svůj osud zpečetil tím, že se otevřeně přiznal k Vyclifovým článkům. Přesto byl s ohledem na krále Zikmunda pokládán za prominentního vězně, na kterého se musí brát zvláštní ohledy. Byla mu dána další šance, když mu byl předložen zmenšený počet článků k odvolání. To Hus odmítl. Jeden neznámý účastník koncilu (asi Husovi nakloněný) mu poslal ještě umírněnější formulaci odvolání, ale on opět odmítl. Odůvodnil to, že nemůže odvolat to, co neučil. Koncil to ovšem považoval za důkaz, že Hus tyto články stále zastává, a proto nechce odvolat. Den před Husovou smrtí byl učiněn poslední pokus ho zachránit. Pokolikáté už? Měl prohlásit, že články z knih předložených od údajných ?falešných svědků? nikdy neučil, a že je pokládá za bludné. Tím odpadla Husova námitka, že má odvolat to, co nikdy neučil. Hus však opět odmítl a tím nad sebou definitivně vynesl rozsudek. Bylo vidět, že vytrvává v odporu nejen pro své svědomí, ale i s ohledem na své přátele v Čechách, kteří zastávali stejné názory.

6. července byl předán světskému rameni (tj. soudu) a upálen za hradbami města.

Byl to rozsudek spravedlivý? Z hlediska vedení procesu ano. V roce 2000 bylo po důkladném prostudování soudních spisů jednoznačně prokázáno (a to dokonce nekatolíkem!), že koncil postupoval podle tehdy platného práva. Kdyby Hus odvolal, mohl si zachránit život. Nejde tedy o justiční vraždu. Navíc Hus sám nebyl zcela přesvědčen o své pravdě ? ve svých výpovědích kličkoval a neustále je měnil. Některé své spisy chtěl před koncilem dokonce utajit, protože věděl, že jsou závadné.

Tehdy, v 15. století, nikoho ani nenapadlo brát ohledy na Husovo svědomí. To ostatně nelze dělat zcela ani dnes (u soudu se hledí především na fakta a důkazy a ne na osobní přesvědčení obžalovaného o své nevině). A všechny důkazy, které byly k dispozici, jednoznačně mluvily proti pražskému Mistru. Sporné teologické články, o kterých byla řeč, byly (a stále jsou) pro katolickou církev nepřijatelné, i když se na ně nedíváme tak příkře jako tehdy a dokážeme v nich najít i část pravdy.

V každém případě měl Husův proces tragické následky. Nejen pro Mistra Jana samotného, ale i proto, co, alespoň nepřímo, vyvolal.

 

Husitská revoluce

Po Husově smrti se v Čechách zvedl odpor proti údajně nespravedlivému rozsudku. Autorita koncilu byla otřesena. Šlechta se rozhodla neposlouchat koncil ani budoucího papeže. Mezitím Husovi přívrženci vybízeli k častému svatému přijímání laiků (tj. nekněží) pod obojí způsobou (tedy přijímat Kristovo eucharistické tělo a krev pod ?podobou? chleba a vína). Přitom právě v této době vydal koncil nařízení, že laici mohou přijímat pouze pod jednou způsobou (to znamená pod způsobou chleba). Proto pražský arcibiskup Konrád z Fechty začal odvolávat kněze, kteří podávali sv. přijímání i z kalicha. Proti němu se postavila pražská univerzita, která prohlásila, že přijímání těla i krve Kristovy (podobojí) je nutné ke spáse. Husitská šlechta pak začala naopak vyhánět z farností kněze věrné biskupovi. Tak začaly první násilnosti.

Na venkově se lid začal shromaždovat na různých kopcích (shromáždění = tábor; odtud např. jméno města Tábor). Lidoví kazatelé a kněží kázali lidu o konci světa a o nutnosti svést boj s Antikristem. Davy lidu očekávaly veliké změny.

Samotným začátkem revoluce bylo kázání bývalého premonstráta Jana Želivského dne 30. 7. 1419 v Praze. Ten svým kázáním poštval lid proti konšelům Nového Města pražského, kteří byli vyhozeni z oken radnice (1. pražská defenestrace). Asi 14 dní nato zemřel král Václav IV. Jeho smrtí se zhroutily poslední zbytky pořádku ve společnosti. Král byl narychlo tajně pohřben ve zbraslavském klášteře. Vypuklo davové běsnění. Pražští husité si královu smrt vykládali jako časový zlom ? konec doby pronásledování Božích pravd, jako pokyn k rozhodnému zápasu s Antikristem, po němž se otevře brána Božího království. Touha obstát v tomto boji a prosadit zákon Kristův vedla zástupy, aby v extatickém vzrušení vypalovaly a drancovaly kláštery, kostely a obrazy.

Zpočátku pokojné hnutí reformních kněží a Mistrů pražské univerzity, kteří usilovali o reformu církve, se zvrhlo do chaotické a násilné revoluce proti všem. Husitská strana se rozštěpila v názorech i v boji o moc.

Důsledkem revoluce, kromě mnoha zavražděných kněží, řeholníků a řeholnic a zničení nevyčíslitelného kulturního bohatství, bylo vyhlášení křižácké výpravy proti ?českým kacířům? papežem Martinem V. roku 1420.

 

Husitská revoluce II.

Otevřená vzpoura proti papeži a koncilu, veřejné hlásání bludů a zabíjení kněží a řeholníků donutilo papeže Martina V. k vyhlášení křížové výpravy proti husitům dne 1. března 1420. Husité byli postaveni na roveň Turkům. Také král Zikmund (dědic zemřelého Václava IV.) vyzval své stoupence k potlačení husitů. ?Kříž? se stal symbolem odhodlání katolíků skoncovat s kacíři, oproti tomu ?kalich? symbolizoval vzdor ?Božích bojovníků.? V zápase o svaté věci neměla tehdy tolerance odlišných názorů žádné místo, protože křesťanský středověk i novověk nepokládal toleranci až do poloviny 18. století vůbec za hodnotu. Výsledkem této netolerance bylo, že se České království proměnilo v jedno velké bojiště, kde vždy vítězilo jen násilí.

Mezitím se husitské hnutí rozštěpilo na dva hlavní směry ? pražskou a táborskou stranu. Obě strany považovaly za nejvyšší autoritu Písmo svaté. Pražané dbali více na církevní tradici a zdůrazňovali nutnost apoštolské posloupnosti. To od počátku táborská strana odmítala. Brzy tedy vnikl problém jak postupovat při svěcení kněží. Žádný biskup z cizích zemí nechtěl husitské kněze světit, protože je považoval za kacíře. Situace se vyřešila až přestupem pražského arcibiskupa Konráda z Fechty ke kališnické straně (1421). Kněžská svěcení ovšem probíhala za pochybných okolností. Biskup byl několikrát raněn mrtvicí a svěcenci na sebe údajně sami vkládali již nehybnou biskupovu ruku. Další rozdíly mezi pražskou a táborskou stranou byly ve sporech o počet svátostí a zvláště o eucharistii. Pražští husité vedeni Janem z Rokycan uznávali všech sedm svátostí a reálnou přítomnost Krista v eucharistii. Táboři uznávali pouze křest a manželství. Měli sice kněžský i biskupský úřad, ten ale nebyl závislý na svěcení. Knězem se dotyčný stal pouhou volbou nebo jmenováním. Táboři rovněž nevěřili v reálnou přítomnost Krista ve svátosti oltářní a zavrhli úctu ke svatým, očistec a modlitby za zemřelé. Liturgickým jazykem byla u nich výhradně čeština. Docházelo k četným jednáním a pokusům obě strany věroučně i organizačně sjednotit, ale to se nikdy nepodařilo.

Můžeme tedy říci, že od roku 1420 vlastně existovaly dvě husitské církve. Byly mezi nimi poměrně velké rozdíly, které stále hrozily přerůst do otevřeného nepřátelství, což se později skutečně stalo.

 

Husitská revoluce III.

O co hlavně husitům šlo? Husitský program byl formulován již v červenci 1420 v takzvaných čtyřech pražských artikulích (článcích):

1. Přijímání pod obojí způsobou. Cílem bylo, aby laici povinně přijímali při mši svaté i krev Kristovu. Husité nesprávně tvrdili, že kdo nebude přijímat Kristovu krev, nemůže být spasen. Tento požadavek přichází právě v době, kdy církev laikům přijímání z kalicha zakázala, aby bylo jasné, že i pod samotnou způsobou chleba je přítomen celý Kristus.

2. Boj proti těžkým hříchům. Husitská strana požadovala, aby veřejně známé těžké hříchy nebyly tolerovány a byly veřejně trestány. Za tyto hříchy se považovalo smilstvo, krádež, vražda, křivá přísaha, obžerství, opilství, hazardní hry, pověry, touha po nádheře apod. Byly vydány různé zákazy a příkazy, které měly nepravostem zabránit. Ovšem radikální husité postupovali proti hříchům nemilosrdně a často požadovali i trest smrti. Například Jan Žižka nechal roku 1421 v Klokotech upálit členy sekty adamitů.

3. Svobodné kázání Božího slova. Ve středověku směli hlásat Boží slovo jen biskupové a ti, kteří na to měli zvláštní pověření. Ostatní mohli jen vyzývat lid k dobrému a zbožnému životu, ale nesměli Boží slovo vykládat. Tím se mělo zabránit hlásání bludů. Husité ale chtěli právo kázání pro všechny kněze, aby mohli se svou naukou seznámit co nejvíce lidí. Ovšem i oni museli zakročit proti samozvaným kazatelům (zvláště na venkově), kteří hlásali mnoho výmyslů a tříštili tak názorově husitské hnutí.

4. Zákaz světského panování kněží. Tento článek mimo jiné praví: Žádá se, aby byl kněžím odebrán majetek a bohatství, které drží k újmě svého úřadu a ke škodě světské moci a aby bylo kněžstvo přivedeno zpět k pravidlu evangelia a k apoštolskému životu, kterým žil Kristus se svými učedníky. Zde se uplatňuje Wiclifova nauka o tom, že nápravu církve má provést světská moc zabráním církevního majetku. Musíme ovšem přiznat, že církev tehdejší doby byla opravdu neúměrně bohatá ? patřila jí asi třetina všech pozemků v Čechách. Je jasné, že na tento požadavek velmi dobře slyšela česká šlechta a ráda se ujala reformy církve: církevní majetek zabrala pro sebe. Cílem čtvrtého článku také bylo, aby kněží nezasahovali do politiky, ale skutečnost byla jiná: husitští kněží jako např. Prokop Holý nebo Jan Želivský získali velkou moc.

 



Související články:
Dějiny na duben (02.04.2006)

( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: -197 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.