Dnešní datum: 21. 07. 2018
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohDovolená v Dolomitech

téma Vydáno dne 27. 09. 2005 (6585 přečtení)

Naše "loucké duchovenstvo" také občas rádo vypadne do přírody. Letos v září se podařila pětidenní dovolená v Dolomitech.

Dolomity 2005

Ač nám tělo poněkud chřadne věkem, náš duch se neustále zmlazuje. Proto se odvážím zařadit tuto reportáž mezi ?mládežnické? akce.

V neděli 4. září kolem 15.00 hod. vyjeli otcové Marian, Jeroným a dva další premonstráti (Christian a Michael) směrem do Dolomit. Cesta měřila 620 km a zvládli jsme ji asi za 7,5 hodiny. Do kempu Mizurina v blízkosti města Cortina d´Ampezzo jsme přijeli až ve čtvrt na jedenáct. Spali jsme pohodlně ve stanu pro čtyři osoby, i když bylo trochu zima.

V Dolomitech se chodí po cestách, kterým se říká ?via ferrata?, neboli zajištěná cesta. Je možné se přidržovat (nebo se i připnout) k ocelovým lanům připevněným kolem cesty; často se ve strmých úsecích stoupá po žebřících.

Hned druhý den (v pondělí) jsme vyrazili na první tůru v masívu Cristallo. Dlouho a prudce jsme stoupali lesem, pak klečí a nakonec po skalách. Cestou jsme potkávali vojenská opevnění a ubytovny z 1. světové války. Počasí bylo výborné, výhledy do krajiny stály za to (za pěkného počasí to v Dolomitech vždycky stojí za to). Asi v 17.00 jsme došli na nejvyšší bod toho dne ? Forcella Stanuies 2918 m nad mořem. Pak jsme museli zase sejít pod lanovkou (která už nejezdila) prudkým suťoviskem dolů. (Sestup sutí bývá většinou rychlý, protože kameny pod nohami ujíždějí s vámi. Tak může být jeden ?krok? i přes dva metry dlouhý.) Do kempu jsme se vrátili až za tmy a dost unavení, takže na úterý jsme zvolili lehčí trasu, s převýšením pouhých 900 m?J.

Cesta vedla do kopce (jak jinak!) až k jedné horské chatě, kde si někteří nejmenovaní žíznivci dali půl litru limonády za 3?, pak jsme pokračovali dál do kopce až pod kolmou stěnu Cima Cadin di N.E 2790 m. Trochu nás zaskočilo, že je to ?hrozně strmé? a ?dost vysoké?, ale nakonec jsme se všichni po lanech a žebříkách šťastně dostali až nahoru. Cestou zpět si Marian a Jeroným udělali ještě malou okliku (10 km navíc), která se odvděčila nejen dalšími překrásnými výhledy, ale viděli i pravé horské kravičky a několik svišťů. Večer jsme se přesunuli do dalšího kempu na jižním okraji Cortiny d´Ampezzo.

Třetí den se otcové Christian a Michael rozhodli vyzkoušet kvalitu, rychlost, spolehlivost a taky cenu místních lanovek. Vyjeli na horu Tofana di Mezzo 3244 m a zpět. Naproti tomu jsme se s Marianem rozhodli zdolat feratu Giuseppe Olivieri vedoucí z druhé strany na stejnojmennou horu. O této cestě průvodce píše, že ?vede skutečně vysokohorským prostředím a patří k nejobtížnějším v Dolomitech?. Po krátkém stoupáku sutí jsme přišli pod skálu s ostrým hřebenem. Nad námi jsme viděli trojici dalších lezců a celé se to ztrácelo v mracích. Nasadili jsme ostré tempo a za chvíli jsme se dostali před ony turisty, ale i do mraků. Viditelnost byla jen asi 100 m, ale občas vykoukly i okolní hory. Musím konstatovat, že na místech, kde by byl včera žebřík, musel dnes člověk vystačit jen s napnutým lanem. Některá místa byla i lehce převislá, ale vše se dalo v pohodě zvládnout. Po několika hodinách jsme se už s Marianem začali těšit na vrchol, který ovšem nepřicházel a nepřicházel. Nakonec jsme na něj došli značně vyčerpáni až v 17.00! Lanovka nám ujela o 5 minut, takže nás ještě čekala cesta zpátky (nabídli nám sice nouzové přespání v budově lanové dráhy, to jsme ale odmítli). Trochu jsme si odpočinuli, najedli a posílili se plechovkou piva, které jsme si nesli s sebou. Dolu se šlo znatelně snadněji, i když únava už byla veliká. Šli jsme kratší cestou a vyhnuli se tak asi polovině lezení po skalách. K autu jsme došli až za tmy svítíce si čelovkami. Ale stálo to za to, že, Mariane!!!

Ve čtvrtek jsme všichni uznali, že jsme lehce ?jetí? a neschopní dalšího většího výletu. Vyrazili jsme tedy do Cortiny d´Ampezzo na prohlídku města. Ve městě je nepřeberné množství hotelů a penzionů, všechno stojí na turistickém ruchu. Prohlédli jsme si také městský kostel i kostel františkánský, kde jsme sloužili mši svatou. Jinak jsme zbytek dne strávili odpočinkem a regenerací.

Poslední den ? v pátek ? od rána pršelo. To nás (již odpočaté) vůbec neodradilo od dalšího výletu. Zvolili jsme tentokrát lehčí výstup na Paternkofel 2746 m. Šli jsme kolem velice známých vrcholů Drei Zinnen (Tre Čime), které jsme ale pro mraky a déšť neviděli. Bylo taky dost zima, asi 7 stupňů, takže jsme dokonale otestovali naší výbavu z Hudysportu. (Vydržela!) Od chaty Drei-Zinnen-Hütte jsme šli strmě vzhůru vojenským tunelem z doby bojů 1. světové války, který končil asi v polovině hory. Dále se muselo jít po feratě, což za hustého deště není nic moc. Proto to Christian a Michael otočili a vrátili se zpět stejnou cestou. Já a Marian jsme do toho šli a vrchol dobyli. (Mezi námi ? vůbec to neklouzalo, jen jsme museli projít menším vodopádem, kdy ze skály nad námi tekla voda přímo na cestu a uhnout nebylo kam.) I přicházející bouřka se nám vyhnula, takže jsme bez problémů dorazili k autu, převlékli se a hned vyrazili na cestu do Znojma, kam jsme přijeli v sobotu, asi hodinu po půlnoci. Cestu zpestřila akorát událost na českých hranicích, kdy P. Christian zjistil (samozřejmě po vyložení úplně všech věcí z auta), že nemá doklady. Celníci nás nakonec pustili a doklady někdo našel zapomenuté na Drei-Zinnen-Hütte. Konec dobrý, všechno dobré!

Bylo to SUPER, odpočinuli jsme si na duchu a mnoho načerpali do dalších dní. Příště pojedeme zas (dá-li Pán Bůh).

Jeroným




( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.