Dnešní datum: 21. 10. 2017
RohNaše hory


RohHlavní menu


RohNoc kostelů


RohVyhledávání


RohKalendář


RohInformace


RohHistorie Louky - pokračování

téma Vydáno dne 08. 03. 2005 (4382 přečtení)

Zde najdete pokračování  historie louckého kláštera.

... pokračování článku Historie ...

Ve jménu katolicismu

"Dějiny náboženských poměrů v moravských královských městech poslední třetiny 16. a počátku 17.st. jsou dějinami houževnatého zápasu, který zde připomíná již pobělohorskou situaci a metody."
Zápasu jsme byli svědky v několika konkrétních případech, ze kterých bychom mohli vyvodit specifické prostředky boje. Císařská, královská či jiná vrchnostenská nařízení sama o sobě nenacházela odezvu, bylo třeba osob, které by je opravdu prosadily. Důležité bylo nacházet vzdělané a na rekatolizaci osobně zainteresované osobnosti a prosadit je na inkriminovaná místa. Tak se stalo jak v případě Freytaga, tak např. při nástupu nových olomouckých biskupů, kdy kapitula pečlivě vybírala možné kandidáty na tento post. Nezbytné bylo nejen zvolit jednoho vynikajicího muže, ale také udržet rekatolizační linii, aby každý další nástupce následoval už započatý směr postupu obnovy katolické církve.
Za svého nástupce měl Šebestián I. ustanovit premonstráta Šebestiána Fuchse, který byl 17. 6. 1585 opravdu řeholníky zvolen. Freytag určitě věděl, koho si vybírá, neboť nový opat byl jistě důstojným pokračovatelem předchůdcova díla.
Šebestián Fuchs se narodil r. 1553 v Badenu u Vídně, byl vychováván v Neapoli a studoval ve slezské Nise. Stejně jako Freytag, dosazoval i Šebestián Fuchs faráře ke sv. Mikuláši. Hned r. 1588 se jím stal Martin Ziersten a kazatelem křižovník Petr, po nich se až do r. 1599 vystřídali Leopold Caesar, Mikuláš Judex, Kašpar Ludvík, Vilém Teš a Jan Lichtenhagen. Spory s predikanty u sv. Michala pokračovaly i nadále, neboť tato fara zůstala přes veškerou snahu v rukou protestantů až do r. 1623 (viz níže).
Významným počinem Šebestiána II. v boji s reformací bylo založení knihtiskárny v Louce. Fungovala mezi lety 1595 - 1608 a zanikla asi kolem r. 1613. Opat chtěl původně pouze zapůjčit potřebné matrice, aby si mohl vytisknout své spisy. Nakonec se mu podařilo opatřit si natrvalo 16 druhů písma, různé ozdoby, lišty a dřevořezby. Během čtrnácti let, kdy se v tiskárně pracovalo, bylo zde vytištěno 21 spisů, z toho 16 německých, 4 latinské, a jeden český. Většinou se jednalo o spisy náboženské určené pro premonstráty a jezuity (např. 6 prací jezuity Georga Scherera). Výjimkou byl spis český - vytištění usnesení znojemského sněmu z r. 1600. Tiskárna měla, podle slov opata, sloužit pouze a hlavně zájmům katolické církve, aniž by přihlížela k výdělku nebo prodělku. To je důležitý dodatek, neboť právě finanční náročnost provozu tiskárny byla pravděpodobně jedním z hlavních důvodů pro brzké ukončení její činnosti. V knihtiskárně pracovali známí rytec a kreslíř Jan Willenberg a tiskař Bartoloměj Albrecht Forman, latinsky Albertus Auriga. Zajímavé je, že Forman byl aspoň z počátku luterán a později pravděpodobně přestoupil ke katolictví. R. 1601 si otevřel vlastní knihtiskárnu v Brně. Jan Willenberg působil v Louce do r. 1599 a proslavil se svými dřevořezbami, např. v Paprockého Zrcadle slavného markrabství moravského. Od něj pochází většina ozdob na louckých tiscích, několik dřevořezů opatství a také známý pohled na Znojmo.
V r. 1587 a 1595 musel opat Šebestián Fuchs vypravit pro císaře na náklad kláštera 18 a 10 ozbrojených jezdců. Vesnice, ve kterých byli vojáci ubytováni, byly zpustošeny a kostely vyrabovány. Opat byl tedy nucen zadlužit se. Za jeho funkčního období, jak se zdá, klášter nadále vzkvétal po stránce mravní, protože když r.1589 zemřel zábrdovický opat Schönauer, hledal biskup pro klášter vhodného a energického opata, který by napravil řeholní kázeň. "Měl to býti někdo z louckého kláštera u Znojma, kde se žilo zbožně a spořádaně."
Ve stejném roce, kdy odešel dřevorytec Willenberg do Prahy, vzdal se i opat Šebestián II. své hodnosti. Jako důvod rezignace uvedl, že nezná moravskou řeč a je značně nemocen. Pak se stal proboštem v nedalekém Perneggu a zemřel r. 1608. Zda se za předčasným opatovým odchodem skrývá nějaká konkrétní událost, není dosud známo. Novým opatem byl zvolen Šebestián Labis Chotěbořský, který byl předtím proboštem ženského premonstr. kláštera v Nové Říši. Jeho volbě byl přítomen strahovský opat a řádový visitátor Lohelius. Ten poslal do Louky Lukáše z kláštera v Teplé, aby zde činil pokání za hříchy proti řeholní kázni. Šebestián Labis ho však nechtěl přijmout a dostal za to od Lohelia přísnou důtku a byl sesazen na tak dlouho, než se podrobí. Brzy následoval smír obou opatů a Šebestián III. byl Loheliem r. 1600 jmenován visitátorem a generálním vikářem pro Moravu a Rakousko, r. 1602 i pro Slezsko a Polsko.
Napravit situaci v jednotlivých klášterech spadalo do kompetence církve samotné - tedy řádového představeného, biskupa či papežské kurie, ale přirozeně se to neobešlo bez zásahů světské moci. Bylo třeba napravit řeholní kázeň a dát tak dobrý příklad k obrácení reformovaných. Prostředkem bylo dosazování představených, visitace, důtky a tresty. Velice působivými na obyvatelstvo zůstávala samozřejmě i nadále kázání a postupně se, jak vidíme na případu Louky, uplatňoval i knihtisk.
Protireformační činnost ve Znojmě vzal opat Labis doslova do svých rukou, když sám začal kázat v kostele sv. Mikuláše. Kromě toho sem jmenoval děkanem vzdělaného louckého převora Jiřího Sumbolda. Bylo tomu zajisté třeba, neboť r. 1600, kdy se ve Znojmě konal zemský sněm, se uvádí, že "městská rada byla veskrze luteránská", a že "protestantismus měl ve městě takový vliv, že byla změněna i přísežní formule radních". Velmi důležitým předpokladem úspěšné protireformace byla právě rekatolizace městské rady. S pomocí katolické církve měl vymýcení protestantismu z královských měst pod patronací moravský komorník s dalšími král. úředníky. K důslednějšímu provádění tohoto opatření docházelo až od 17. st. R. 1602 nařídil císař Rudolf II. moravskému nejvyššímu komorníkovi Ladislavu Berkovi z Dubé obnovit městskou radu v Brně a v Olomouci, co on učinil. Kardinál Dietrichštejn, biskup olomoucký, žádal pak císaře, aby Berku pobídl ke stejnému postupu také ve Znojmě. "Nechť vyvrhne z tamější rady nejpřednější kacíře a poručí Znojemským, aby nic nepodnikali proti šíření katolické víry." Císař Rudolf ještě téhož roku měšťany nabádá k účasti na průvodech Božího Těla. "Úřad znojemský byl hned od r.1602 trestán pokutou císařskou, že nevážně ušel z procesí Božího těla. A roku následujícího opět se mu dostává rozkazu císařského, aby nařídil k procesí cechy, svíce, prapory a ovšem aby sám byl příkladem při tom pobožném úkonu." Avšak měšťané si, jako už tolikrát předtím, císařského rozkazu příliš nehleděli. Nadále pokračovalo i rušení modlitebních prostor, když byl r. 1604 z kostela sv. Jana Křtitele, který podléhal sv. Mikuláši, magistrátem města učiněn kupecký dům a celnice. Ovšem r. 1607 se uvádí, že městská rada byla, pravděpodobně i zásluhou moravského komorníka Ladislava Berky a podkomořího Jana Mošovského, již celá katolická. To ale neznamená, že by protestanté ze Znojma zmizeli.
Téhož roku zemřel loucký opat Šebestián Labis a císařem Rudolfem byl do Louky dosazen Sigmund Kohel, dříve doksanský probošt. Za něj vyšlo r. 1608 v knihtiskárně poslední dílo Praemonstratensis ordinis nonnulorum patrum vitae, pro které už materiály sbíral údajně i Šebestián Freytag. Mezi řeholníky byl však Kohel neoblíben, a tak r. 1614 rezignoval. Po něm opatoval v letech 1615 - 1619 Kašpar Stodský z premonstrátského kláštera v Teplé. Ještě za Kohelova působení visitoval v létě r. 1614 Louku olomoucký biskup kardinál František Dietrichštejn. Při visitaci si vyžádal jmenovitý seznam všech řeholníků, z něhož se dozvídáme, že v louckém klášteře žilo s opatem 11 kněží a 9 bratří, což je dle Kouřila číslo na svou dobu poměrně vysoké. Vidíme tedy, že loucké opatství si v době předbělohorské stálo poměrně dobře.
Pozoruhodný je však zájem o Louku ze stran biskupa a císaře. K opatování Zikmunda Kohela nemáme mnoho zpráv a tajemstvím je zahalen jak jeho nástup z vůle císaře tak jeho rezignace r. 1614, která pravděpodobně souvisela s visitací kardinála Dietrichštejna. Visitaci předcházel spor mezi řádem premonstrátů zastoupeným řádovým visitátorem Kašparem Questenberkem spolu s Janem Loheliem, od r. 1612 arcibiskupem pražským, a kardinálem Dietrichštejnem, biskupem olomouckým. Kardinál dostal r. 1613 od papežské kurie povolení visitovat kláštery olomoucké diecéze jako papežský delegát, což se pochopitelně řádu příliš nelíbilo. Na tomto malém příkladu je podle mého názoru možno doložit vzrůstající sílu katolictví na počátku 17. st. Jak je všeobecně známo, proti společnému nepříteli se i dosavadní protivníci spojují, jen aby se proti jeho hrozbě uhájili. Jakmile je však nebezpečí zažehnáno, účelově uzavřená koalice se rozpadá a dochází opět k rozporům. Domnívám se tedy, že spory o právo visitace mezi řádem a biskupem jsou plodem vědomé vzrůstající převahy katolictví, i když zde opět musím podotknout, že ještě stále nebylo vyhráno.
Z let opatování Kašpara Stodského nemáme taktéž o klášteru příliš informací. R. 1616 byla Louka visitována Kašparem Questenberkem. K roku 1618 se váže zpráva, že v domě louckého opata v Brně na Petrově "se objevovaly ženy špatné pověsti, jež v době trhů tam docházely jako do hospody". Kardinál opatovi přikázal, aby jim svůj dům uzavřel. Zjevně to nebyl jediný případ svého druhu. K témuž roku se váže i zmínka, že Louka byla obsazena vojskem, ovšem nic bližšího jsem se o tom z literatury bohužel nedozvěděla. Tato událost jistě souvisí s dobou českého stavovského povstání, které bouřlivě proběhlo v letech 1619 a 1620 také Znojmem.

Návrat panovníka

"V roce 1619 měli katolíci (na Moravě - pozn.aut.) asi 300 far, evangelíci asi 360 far, nepočítaje v to bratrské sbory a novokřtěnecké osady. Postup protireformace a pocit ohrožení byl jednou z příčin pokusu o radikální řešení vnitřního náboženského napětí povstáním."
R. 1619 se novým louckým opatem stal Jeroným Schall z Schallenheimu, který se opět uchýlil k praxi vlastních kázání v kostele sv. Mikuláše. Snad z obavy, že by Louka mohla být zase obsazena vojsky podobně jako předešlého roku, uschoval klášterní poklad na znojemskou radnici. V dubnu 1619 dorazil do Znojma se svým vojskem Thurn, aby předešel obsazení města císařskými, a shromažďoval zde pak další protestanty. Společně odtáhli na počátku května na Brno. Na brněnském sjezdu se rozhodlo mimo jiné o vyhnání jezuitů ze země, o dosazení protestantů na místa katolíků v královských městech a o předání kostelů reformovaným. Následovalo živelné provádění oněch rozhodnutí. Na příklad domy kanovníků v Olomouci byly vydrancovány, chrám sv. Václava zpustošen, cenné věci byly ukradeny, ostatky mučedníků pošlapány a vhozeny do studně, katoličtí kněží byli vyháněni z kostelů,? Znojmo ani tentokrát nezůstalo pozadu. Měšťané se zmocnili kostela sv. Mikuláše, zavedli v něm protestantskou bohoslužbu a opata Jeronýma uvěznili. Protestantský držitel znojemského hradu Vilém z Roupova si na Louce vynutil roční dávku 4 měřic pšenice, žita a ovsa a osmi sudů vína. Dominikánskému klášteru odňal statky, klášter i s kostelem byl vypleněn a stalo se z nich vězení. Také klarisky a františkáni byli vyhnáni.
Zlom nastal až po porážce stavů na Bílé hoře. Opat Jeroným byl propuštěn z vězení a kostel sv. Mikuláše byl premonstrátům vrácen zpět. R. 1623 museli Znojemští opatovi vyplatit náhradu ve výši 5.979 tolarů a o rok později byl klášter císařem osvobozen od oné dávky pro Viléma z Roupova. Vyhnaní znojemští řeholníci a řeholnice se vrátili do svých konventů a díky Ferdinandovi II. získali postupně sekularizované statky zpět. Tím však císař své působení neuzavřel. R. 1623 byli z fary u sv. Michala vykázáni všichni protestanté, fara byla zrušena a celé město připojeno ke sv. Mikuláši, jehož kostel, faru a školu mělo město za úkol katolicky vydržovat. Dvě konečné tečky za náboženskými spory ve Znojmě a tím i v louckém opatství přišly během pěti let. Nejprve bylo roku 1624 ve městě založeno péčí hraběte Althana jezuitské kolegium. Bylo štědře nadáno zkonfiskovanými statky, a v letech 1625 - 1630 zřídili jezuité ve Znojmě školu. Tou druhou tečkou se stal ve Znojmě konaný moravský zemský sněm r. 1628, na kterém bylo vyhlášeno Obnovené zřízení zemské markrabství moravského. V tomto čase končí role louckých premonstrátů jako rekatolizátorů Znojma a okolí a spory se přenášejí stejně jako dřív pouze do oblasti hospodářské, správní a právní.
Jak je patrno, rozhodující podíl na vítězství katolicismu v zápase s protestantstvím přinesly zásahy panovníka. Ferdinand II. Habsburský vytvořil svými opatřeními takové prostředí, ve kterém bylo umožněno těm, kteří se na rekatolizaci podíleli, provádět ji co nejvíce úspěšně. Srovnáme-li 20. léta 17. století se stoletím předcházejícím, jasně nám vyvstane zásadní rozdíl, na kterém závisel výsledek celého náboženského boje. Jak jsem uvedla v úvodních kapitolách, už v 15. st. ztrácel panovník na Moravě svůj vliv ve prospěch stavů především vlivem dynastických sporů ve středoevropském prostoru a vlivem neustálé hrozby tureckého nebezpečí. Panovník stavy potřeboval a ony si toho byly náležitě vědomy. Tento stav přetrvával s většími či menšími odchylkami i v 16. st. , kdy panovník není s to prosadit svá nařízení ani v královských městech, jak jsme mohli vidět i na příkladu Znojma. Situace se příliš výrazně ve prospěch koruny vlastně nemění ani poté, co sama katolická církev prochází ve druhé polovině 16. st. obrodou. Určitý posun spatřuji v tom, že od zdánlivě téměř neutrálního či netečného postoje vůči vlastním rostoucím ztrátám v průběhu 1. pol. 16. st. přechází katolický tábor po tridentském koncilu k obraně, chápe se iniciativy a snaží se ztracené pozice dobýt zpět. V poslední čtvrtině 16. st. jsme tak svědky jednoho velkého zápasu a spousty menších neustálých sporů, které přinášely drobné dílčí úspěchy, ale od konečného cíle rekatolizace byly neustále vzdáleny. Panovnická nařízení sama o sobě ani samotná snaha katolické církve s podporou slabé královské moci nejsou tedy dostatečně účinnou protiváhou, která by uspěla v boji s protestantstvím. Teprve když Ferdinand II. po porážce stavů na Bílé Hoře získal reálný vliv i na Moravě a je schopen se zde prosadit, dochází k plodnému spojení snahy o změnu náboženských poměrů ze strany státu i katolické církve. Role státu zastupovaného osobou panovníka je tedy nepopiratelná (i ve Znojmě se všechna pobělohorská rekatolizační opatření udála na základě nařízení císařské kanceláře), ovšem neméně významné bylo i působení olomouckého biskupství (především za kardinála Dietrichštejna 1599 - 1636) a v neposlední řadě snaha církevních řádů a v nich pak jednotlivých osob. I po vydání Obnoveného zřízení zemského r. 1628 bylo třeba v rekatolizaci pokračovat, protože ono zřízení samo o sobě ani zdaleka neznamenalo úplnou likvidaci protestantství na Moravě, vždyť největší náboženský konflikt všech dob probíhal v Evropě ještě dalších dvacet let. Na konkrétním příkladu města Znojma poznáváme, že důraz byl v procesu rekatolizace kladen na výchovu a vzdělání obyvatel, což jsou oblasti, ve kterých se velmi dobře osvědčilo Tovaryšstvo Ježíšovo a proto jim byly v naprosté většině svěřeny. Pro znojemský region je důležité, že významnou roli vzdělání pochopili i loučtí premonstráti a v tomto oboru se stali předchůdci jezuitů ve Znojmě díky založení alumnátu a knihtisku v Louce. Pozoruhodné je to, že však především v osobě opata Freytaga byli zároveň i žáky Tovaryšstva, které pak roku 1624 mohlo navázat na působení louckých premonstrátů.
A jaké byly další osudy Louky u Znojma? Místní řeholníci se s protestanty setkali ještě několikrát, ovšem už ne v roli rekatolizátorů. Na to by jim ostatně ani nezbyl čas.V březnu 1642 švédská vojska v zápalu boje třicetileté války pobořila klášteru hospodářské budovy a o tři roky později se při obléhání Znojma v Louce dokonce ubytoval švédský velitel Torstenson. Uložil opatovi zaplatit výkupné za klášter i uvězněného převora znojemských františkánů, a než s vojsky odtáhl, vyraboval klášter i s jeho statky. Louka sice po tomto pustošení upadla do dluhů, ale postupně se vzpamatovávala, obnovovala a ve všech oblastech rozvíjela. Opati se o kanonii příkladně starali, úspěšně pokračovala činnost hudebního semináře, rostla klášterní knihovna a v poslední čtvrtině 17. st. bylo započato s barokní přestavbou kláštera. Ve druhém desetiletí 18. st. se klášter vzmohl natolik, že kromě laiků a noviců měl 80 kanovníků a byl tak největším premonstrátským klášterem u nás. V první polovině téhož století v Louce působil například i Prokop Diviš, konstruktér bleskosvodu a vynálezce složitého elektrického hudebního nástroje, na němž bylo možno napodobit všechny ostatní hudební nástroje, který se však bohužel nedochoval. Poslední "nekatolická visitace" louckého kláštera proběhla r. 1742. Převor Prokop Diviš se zde setkal s pruským císařem Friedrichem II., který Louku osobně navštívil a při prohlídce se jí obdivoval. Ještě předtím jí však neopomněl uložit výpalné 15.000 rýnských zlatých a výkupné 50.000 tolarů za zajatého opata Nolbecka. Za dalších opatů Hermenegilda Mayera (1745 - 64) a Řehoře II. Lambeka (1764 - 81) došlo k velké klášterní přestavbě podle plánů vídeňských stavitelů F. A. Pilgrama a J. L. Hildebrandta. Na výzdobě premonstrátských budov se podílel např. i vídeňský dvorní malíř F. A. Maulpertsch. Velkolepé dílo bohužel přerušily reformy Josefa II. 29. 7. 1784 byl klášter, ve kterém žilo 96 mnichů zrušen. Při kostele sv. Václava byla zřízena fara, konvent byl proměněn v kasárny, panství Louka připadlo moravskému náboženskému fondu a postupně bylo rozprodáváno. Veškeré jmění při zrušení představovalo 1,400.000 zlatých. Obrovská knihovna (více než deset tisíc svazků) byla rozdělena, část byla prodávána, část přešla do knihoven v Olomouci, ve Vídni a na Strahově, kde místní premonstráti odkoupili a uchovali celé zařízení loucké knihovny. Dochovaná část archivu se dnes nachází ve fondech MZA v Brně. Mezi lety 1802 - 1821 se z budov konventu stala továrna na tabák, poté zde své působiště nalezla akademie vojenského stavitelství a celý areál sloužil až do r. 1990 vojenským účelům jako kasárna. R. 1994 byl objekt předán do péče státu (Okresnímu úřadu ve Znojmě), který se bohužel do dnešních dní potýká s nedostatkem financí na opravu chátrajících staveb. Část z nich bývá v posledních dvou letech využívána pro své prostory jako areál k občasným výstavám, a tak nezbývá než doufat, že díky podobným aktivitám bude možno budovy zachránit, aby mohly ještě i v dalších dobách sloužit obyvatelům Znojma i celého regionu, tak jako mu sloužili premonstrátští řeholníci již před mnoha staletími.

Převzato a zkráceno ze stejnojmenné seminární práce Věry Tlapákové s jejím souhlasem (Olomouc,2000).



Související články:
Hnanice - dějiny a průvodce kostelem (15.04.2010)
Konice - dějiny kostela a farnosti (15.04.2010)
Historie Louky (09.03.2005)

( Celá informace | Autor: administrator | Počet komentářů: 2 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek )
Tento web byl vytvořen prostřednictvím phpRS systému. Created by Petroff © 2005.