Může být klášter vězením? - pro KT

Autor: administrator <info(at)farnostlouka.cz>, Téma: Různé texty, Vydáno dne: 29. 08. 2010

Co je to klášter? Tajuplné místo, o kterém čteme ve starých knihách nebo místo i pro dnešek? Co se nám při tomto slově vybaví? A co je skutečnost? Proč tam i dnes mladí lidé přicházejí?

Ve starých filmech bývá občas vidět, že byly mladé dívky zavírány do kláštera, aby se staly jeptiškami. Opravdu byly kláštery vězením, ze kterého se nemohlo odejít? Kdy se tato praxe změnila?

Hm, možná, že se takové případy, na které se ptáte, mohly někdy někde stát. V menší či větší míře. Samozřejmě, že zneužít se dá prakticky vše a v dějinách světa a církve najdeme stránky světlé i temnější. To, že kláštery mohly být vězením je ovšem asi více věcí oněch starých románů a filmů než skutečnosti. S některými třeba i skutečnými dějinnými případy sice těžko můžeme souhlasit, ale jak to hodnotit dnešním pohledem? Kdybychom se vrátili třeba o 30.000 let zpátky a ocitli se například v nějaké neandrtálské rodině, asi bychom tam mohli mnoho věcí odsoudit. Bylo by to ale správné bez souvislostí a znalostí s tehdejším chápáním života? A podobně je těžké soudit způsoby života i třeba jen několik set let zpátky.

A co je to vlastně klášter? A jak to funguje dnes? Řeholní život a s tím související kláštery doprovázejí život Církve prakticky v průběhu celých jejích dějin. A praxe života se i zde vyvíjela. Přestože existuje nespočet různých klášterů s rozličnými styly a praxí života, tak v podstatě jde vždy o to, aby se vytvořil prostor pro intenzivnější prožívání života s Bohem ve službě a modlitbě. A k tomuto životu se má každý rozhodnout sám a dobrovolně, na základě poznaného povolání. Cítím, že Bůh mě zde chce, rozhodnutí o vstupu do kláštera je ale na mé osobní svobodné vůli.

Ke vstupu do kláštera má být svobodné rozhodnutí, stejně tak může člověk svobodně kdykoliv odejít. Problém bude spíše v psychickém postoji k odchodu z kláštera. Odchod může být mnohými brán jako odmítnutí Boha a Jeho plánů se mnou. Po vstupu do kláštera je vždy několikaleté zkušební období, kdy mohu svobodně odejít nebo ?být odejit? bez jakýchkoli výčitek či provinění. Až po onom zkušebním období jsou řeholní sliby, kdy odchod z kláštera je jejich porušením. A to mě může degradovat ve vlastních očích či v očích církevní veřejnosti. Nakolik a zda mě degraduje i v očích Božích ? to už nechme na Něm. Jeho pohled je často jiný, než ten náš lidský.

Klášter nemá být vězením, ale místem, které má moc často mě i chránit před různými vlivy okolního světa. A řekněme si to upřímně: Nemáte někdy chuť utéct na nějaký pustý ostrov nebo do nějakých hlubokých lesů a najít tam ztracený klid? A takovým ostrovem může být i klášter, přičemž okolní svět nezavrhuji, ale modlím se za něj a chci do něj vnášet to, co načerpám.

Klášter nemá a neměl by nikdy být vězením, ale vězení tam třeba i občas byla. Například u nás v kryptě bývalého louckého kláštera je záznam, že dva řeholní bratři zde byli zavřeni na 40 dní a nocí o chlebě a vodě. Jejich provinění souviselo s tímto naším jihomoravským krajem ? nadměrné požívání vína. A ono ?věznění? v kryptě jim mělo pomoci, a snad i pomohlo, vrátit se na správnou cestu. Věřme tomu, že nejen oni, ale i velké množství dalších našlo v klášteře správný směr svého života.