Farářská dovolená na horách

Autor: administrator <info(at)farnostlouka.cz>, Téma: Mládež, Vydáno dne: 12. 08. 2007

Tak jsme byli (Marian a Jeroným) zase na horách. A přežili jsme. Přijměte aspoň trochu z našeho nadšení z krásné Boží přírody.

Ortlerské Alpy
aneb další stěží uvěřitelná dobrodružství na horách

Po zdolání Großglockneru v říjnu 2006 byl za další cíl vybrán Ortler (3905 m.) v Itálii. Na přelomu července a srpna 2007 jsme se zase vydali na výpravu do hor ? obhlédnout okolí Ortleru a slézt Monte Cevedale a nějaké okolní kopce (zdolání samotného Ortleru je totiž naplánováno v širší sestavě až na září).

Stará ostřílená dvojka P. Marian a P. Jeroným vyrazila v pondělí 30. července ráno ? poté, co jsme odsloužili mši svatou, Marian se sbalil a dokoupili jsme poslední zásoby na cestu.

Po asi osm hodin dlouhé pohodové cestě jsme dorazili do vesničky Sulden, položené v 1900 metrech nad mořem. Po nalezení spodní stanice lanovky, kterou jsme chtěli druhý den použít, jsme vyšli na prohlídku města a obhlédli i místní kostel.

První problém nastal, když jsme zjistili, že jsme ve Znojmě zapomněli všechny zásoby jídla, kromě té trošky, kterou jsme dokoupili cestou (5 tatranek, jedna polévka v pytlíku, 1 chleba + koláče z pouti v Konicích a od Weissů ). To bylo vše na celý týden. Rozhodli jsme se tedy navečeřet se v restauraci. Bohužel všechny restaurace vypadaly dost nóbl, ale to nás neodradilo, abychom si nedali pořádnou porci jídla a pivo. Po večeři zněl plán jasně: najít místo k přespání pod širákem za každou cenu. To místo jsme také skutečně našli ? nedaleko lanovky. Jen kolem hrozně cinkaly krávy svejma zvoncema. Protože během večerního modlení breviáře poklesla venkovní teplota na 1,5 °C, širák jsme vzdali a srabsky postavili stan.

V úterý jsme vstali asi v půl sedmé, zajeli do místního obchůdku koupit 30 dkg salámu, sbalili se a už jsme štrádovali k lanovce (27 ? za dva zpáteční lístky). Obrovitá kabinka nás vyvezla do nadmořské výšky 2581 metrů. Dnešní cíl: chata G. Casati ? 3254 m. nad mořem. Nad námi se plazil dost impozantní ledovec, po kterém jsme měli jít. Nějakou dobu jsme šli sutí a pak začal samotný ledovec (kupodivu pořád dost do kopce ). Batohy neúprosně tlačily k zemi (odhadem tak 15 kg). Brzy začaly první trhliny a navíc se ztrácela cesta (ve tvrdém ledu nezůstávají stopy). Po chvíli jsme už šli vzhůru na vlastní pěst a hledali si cestičku mezi puklinami. Ještě že počasí bylo výborné. V jednu chvíli jsem přišel k malé díře v ledu (veliké jako talíř) a když jsem se podíval dolů, zjistil jsem že stojím na stropě ledové jeskyně asi tak 3?4metry hluboké a 6?10 metrů široké. To byl jasný signál k tomu, že se navážeme na lano (stání na ledové skořápce přesvědčilo i Mariana). Výstup byl ale z větší části jen fyzická dřina při nabírání převýšení.

Po pravé straně nás ovšem fascinovala ortlerská trojice: Grand Zebru (3851 m), Monte Zebru (3735 m) a Ortler (3905 m). Hlavně Grand Zebru vypadal impozantně. Všimli jsme si malých teček na ledovci na východním svahu G. Zebru: někdo leze nahoru! Od této chvíle jsem věděl jasně, že se o to taky musíme pokusit. Tahle hora prostě stojí za to!

Kolem poledne jsme dosáhli sedla a už poměrně snadno (a neplánovaně) dosáhli vrcholu Sulden Spitze 3376 m. Při pohledu zpět na sever jsme viděli naší celou dosavadní trasu i s městečkem Sulden a na jih od nás byla už docela blízko chata G. Casati a za ní náš zítřejší cíl: rozložitý ledovec vedoucí na Monte Cevedale.

Na chatě jsme se ubytovali s polopenzí kolem třetí hodiny odpoledne ? místa měli dost. Z jedné servírky se vyklubala sympatická Slovenka, takže s dorozumíváním nebyl problém. Až do večeře jsme víceméně pospávali, únava z výstupu byla značná. Po jídle jsme spekulovali o zítřejších plánech. Monika (tak se ta servírka jmenovala) nám navrhla, že bychom mohli M. Cevedale odsunout na pozítří (je to prý snadná hora) a zítra se pokusit o G. Zebru; má být prý hezky. Poradila nám i v mapě neznačenou cestu, která nám měla zkrátit cestu pod samotnou horu. Tenhle plán se nám zalíbil a tak jsme šli brzo spát. Moc jsme toho ale nenaspali, protože 1) už jsme spali odpoledne a nemohli jsme usnout 2) uřvaní sousedé (Taliáni a Němci) pořád chodili po chodbě a práskali dveřma 3) byli jsme dost nervózní ze zítřka 4) budíček byl ve 4.00 hod.

Ve středu jsme opravdu vstali ve čtyři, pomodlili se ranní chvály a ve 4.30 už stáli před chatou. Měsíček svítil slušně, ale přesto jsme rychle sešli z neznačené cesty a brali to jen podle směru dost hnusným kamenitým traverzem pod JV sedlo u Grand Zebru. Pod sedlem jsme ještě překonali ledovec (jako obvykle měl dost trhlin). Od spodu východní stěna G. Zebru nevypadala až tak strašidelně jako z dálky, ale sráz to byl pěkný: prý místy až 50°. Sníh byl víceméně měkký, takže to moc neklouzalo a nebylo třeba používat jištění s ledovcovými skobami. Jen poslední kousek před vrcholovým hřebínkem jsme trochu viseli na cepínech a předními hroty maček si vykopávali aspoň nějaké malé stupy, ale jinak v pohodě. Nahoře trochu foukalo, ale nebylo to naštěstí moc studené ani silné.

Od vrcholového kříže se naskýtaly překrásná panoramata: na jedné straně Ortler (před ním o 200 m nižší Monte Zebru) a na druhé straně dvojvrchol Cevedale, M. Pasquale a Palon de la Mare. Prostě nádhera. Odpočinuli jsme si, posvačili, otevřeli plechovku tradičního Bráníku, pořídili patřičnou fotodokumentaci a vyrazili zpět. Sestup byl bez problémů, jen to jedno nejprudší místo nám dalo zabrat.

Od sedla jsme se vraceli stejnou cestou jakou jsme přišli. Jenom na jednom místě se Marianovi propadla noha do půl stehna do skryté trhliny. Poslední stoupání k chatě Casati bylo z posledních (hlavně Marianových ) sil. Zbytek odpoledne a večer byl již tradiční: pospávání na pokoji, večeře a brzo spát.

Ve čtvrtek vstáváme již v lidskou hodinu: 6.30. Po snídani, modlení a sbalení věcí vycházíme směr Cevedale (3769 m.). Jdeme nalehko ? bez batohu, cepínu a lana; jen mačky na nohou a dvě tatranky v kapse. Protože nám došla voda a půllitr se v chatě prodává za 1,3 ?, čepujeme vodu v umývárce pod nápisem ?Nicht trinken?. Za chvíli víme proč: voda se čerpá z podezřelého jezírka asi 150 metrů za chatou. Voda má dost divnou chuť (spíš pachuť), ale Marian prohlásil, že ?to je dobrý?, tak ji pijeme. Počasí nám pořád přeje. Dokonce se nám podařilo předejít několik lidí (snad poprvé, kdy nejsme nejpomalejší ). Cesta v pohodě, jen jedno prudší stoupání. Na vrcholu jsme společně asi s dalšími patnácti lidmi. Výhledy opět krásné, jen už trochu zamlžené. Cestou zpět chceme dosáhnout ještě Cufallspitzen ? jen o 12 m nižší sestřičku Cevedale, vzdálenou vzdušnou čarou asi 600 metrů. Marian to bere přímo přes hřebínek (nechce se mu jít dolů oklikou, ale zato pohodlněji). Hřebínek je úzký, leze jako píďala obkročmo. Na konci se ale dostal do slepé uličky a musel zpět a okolo. Jeroným už na druhém vrcholu dávno čeká. Ale nakonec se podařilo: další přes 3700 metrů vysoká hora v kapse a ani to moc nestálo.

K chatě to je z kopce a cesta ubíhá rychle. U chaty vyzvedáváme věci, obědváme a vyrážíme směr Sulden. Na Suldenspitze se nám už nechce a tak ji obcházíme zprava po ledovci (jak jinak než plným trhlin). Po chvíli přemlouvání se Marian nechal přesvědčit a uvazujeme se na lano a bereme cepíny do rukou. Jdeme po úbočí ledovcového údolí, kousek před a pod námi si to dolů šinou dva borci (taky na laně). My jsme se ale dostali mezi velké trhliny a cestu nám navíc zkřížil sklaní hřeben, který by bylo dost těžké přelézat. Proto jsme také sestupovali na dno údolí. Cestou se Marian propadl zcela neočekávaně po pás do trhliny a zůstal sedět na sněhu. Po kontrole, co to vlastně bylo za díru jsme zjistili, že je nejméně 10 metrů hluboká a že se směrem dolů stále rozšiřuje a mizí někde ve tmě. Nic moc... Když jsme obešli onen skalní hřeben, ti dva borečci nikde nebyli. Buď museli být hrozně rychlí a přelézt přes průsmyk do druhého údolí, nebo odpočívají někde na dně trhliny. Protože ovšem nebyl čas lámat si hlavu, kde je kdo, pokračovali jsme přes průsmyk a napojili se na ledovec, který směřuje k Suldenu. Cesta dolů byla o poznání fyzicky lehčí než opačným směrem, jen jsme se divili, kolik jsme toho předevčírem ušli a kolik trhlin překonali. Lanovku jsme stihli v pohodě a asi ve čtyři už byli u auta.

Protože jsme zase neměli vodu, vyjeli jsme autem ke kostelu, kde (hned vedle hřbitova ) byla trubka s tekoucí vodou (tentokrát už bez žádného nápisu ). Tak jsme před kostelem (jako správní bezďové) vařili na lavičce naší jedinou polívku. Zjistili jsme, že za hodinu začíná mše svatá, tak jsme se po jídle usadili v kostelní lavici, pomodlili breviář a zůstali na mši. Mše byla německo-italsko-latinská a sloužil ji nějaký biskup se dvěma koncelebranty. Lidí bylo asi 10-15. Po mši se Marian dal s biskupem do řeči a objevil v něm hlavního slovenského vojenského kaplana na dovolené. Také jeden z koncelebrantů byl Slovák, bývalý místní farář, teď v penzi. Ten nás potom pozval na večeři: zavedl nás do luxusního hotelu, řekl číšníkům (taky Slovákům ): ?Tihle budou dnes jíst na můj účet.? A pak nás tam nechal a odešel. Tak jsme si dali jejich Menü o pěti chodech (já jsem do sebe dostal jen tři, víc prostě nešlo!). Protože se úplně zatáhlo a začlo dost pršet (a byli jsme už po těch třech dnech dooost unavení), rozhodli jsme se pobyt neprodlužovat a vyrazit do Znojma, kam jsme také v pátek v 03,30 dorazili.

Tak se nám to zase jednou podařilo a měli jsme kliku na počasí (aspoň první tři dny). Snad se příště dohrabem na Ortler!!!!! Je totiž taky nádherný!!!!

Vaši

Marian + Jeroným

(Podrobnější fotodokumentaci naleznete tu.)