Seewand 2007 - opět na horách

Autor: administrator <info(at)farnostlouka.cz>, Téma: Mládež, Vydáno dne: 26. 05. 2007

Prázdniny ještě nejsou, počasí je ale krásné a my vyrazili do hor. Jeroným už není v Louce, přesto jsme se ale na tuto akci dali zase dohromady. Seznamte se aspoň na internetu, co jsme prožili ve skutečnosti.


Seewand 2007

?Nepokojné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.? Tak tuhle známou Augustinovu větu bych lehce upravil na: ?Nepokojné je mé srdce, dokud zase nevylezu něco pořádného.? A protože od října, kdy jsme byli na Großglockneru, do léta, na kdy je naplánován Ortler, je spousta ?nevyužitého? času, rozhodli jsme se odskočit si na Seewand: jednu z nejobtížnějších ferat v Evropě. (Poznámka: Ferata je cesta zajištěná ocelovými lany, žebříky a kramlemi.)

V.P.S.O. (Výbor pro Plánování Strategických Operací zastoupený předsedou P. Jeronýmem) stanovil za den D 21. května 2007. K tradiční sestavě Jeroným & Marian se přidal ještě Vítek Fojtík, který chtěl také poznat kouzlo hor.

Odjížděli jsme v neděli 20. května po dopoledních bohoslužbách. A hned první komplikace: Marian má zablokovaná záda. Na první pohled bych mu přisoudil průkaz ZTP, chodil jak paragraf. Hned jsem si vzpomněl na větu ze Švejka: Das ganze tschechische Volk ist eine Simulantenbande. Protože však nejsme žádní srabi, vyrazili jsme jakoby nic. Cesta probíhala dost rychle (hádejte, kdo řídil ) a s notnou dávkou štěstí a pomoci andělů strážných jsme dospěli do městečka Hallstatt u stejnojmenného jezera a vydali se na večerní prohlídku. Nejvíce se mi líbil katolický kostel s malým a pěkně udržovaným hřbitůvkem. Odevšad byl krásný výhled na Hallstattské jezero i na náš zítřejší cíl ? stěnu Seewand. Nocleh jsme si zajistili na odpočívadle přímo u začátku cesty k feratě. Ráno nás kolem sedmé probudil zaměstnanec města, který kolem nás uklízel nepořádek po víkendových návštěvnících odpočívadla. Cítil jsem se skoro jak bezdomovec, kterého vyhazují z jeho bejváku na nádraží. Nicméně po chvíli uklízeč odjel a my se nasnídali, pomodlili, sbalili a vyrazili.

Hned na začátku cesty je informačně-výstražná tabule, a to dokonce i v češtině. Asi s námi mají dost zkušeností. Obtížnost naší feraty D-E ze škály A-E ostatně hovoří za vše. Tři čtvrtě hodiny jsme stoupali lesem ke stěně, kde jsme se navlékli do ?postroje?: sedák, prsák, tlumič pádů a helma. Kromě nás tu byli ještě dva Rakušáci, kteří vyrazili těsně před námi.

Jak to vypadalo ve stěně se nedá jen tak popsat, to se musí zažít. Je to zkrátka dost prudké, místy i lehce převislé. Tu a tam jsou nějaké římsičky a římsy, kde se dá bez problémů odpočinout. Jištění bylo provedeno jen ocelovým lanem, občas byl i nějaký ocelový špric. O žebřících se nám mohlo jen zdát. Bylo to celkem slušné vzpírání na rukou a nechyběl ani nějaký ten puchýř od lana. Občas kolem prosvištěl kamínek shozený lezci nad námi. Proto jsme se občas i jistili. Musím ale říci, že jsem to čekal o dost těžší (vždyť to vylezl i ZTP mrzák se zablokovanými zády ). Jedno ale bylo jisté: spadnout by znamenalo jednoznačně Game over. (Verze pro maminky: bylo to dost do kopce, ale jinak v pohodě).

Asi po čtyřech hodinách jsme se vydrápali na konec stěny. Na obzoru byl vidět monumentální Dachstein, ještě celý pod sněhem. Jinak všude bylo tolik mravenců, že se nadalo skoro ani posadit. Kolem byly ještě zbytky sněhu, do kterého se občas propadla noha až nad koleno. Kdo si myslí, že po feratě má to nejhorší za sebou, tak ten se mýlí. Cesta zpět byla skoro ještě náročnější. Nejdříve nás čekaly asi tři kilometry k chatě Schilcherhaus. Pěšina vedla dost členitým terénem a ve špatném počasí a ve sněhu by nebyl vůbec problém zabloudit. Naštěstí bylo vyloženě krásně, jen trochu až moc vedro. Od chaty se už klesá zpět k jezeru. Člověk by ani nevěřil, jak se dostal vysoko. Hallstattské jezero bylo neskutečně hluboko pod námi a zdálo se, že tam snad ani nedojdeme. Ale nakonec jsme tam stejně došli . Cíl splněn, další cenný skalp v kapse. Hned mě ale začalo mrzet, že jsme to ještě nespojili s výstupem na Simonyhütte, kde by se dalo přespat, a s Dachsteinem. Ten totiž nebyl až tak daleko. Zase potvrzení staré filozofické zásady, že člověk není omezený ve svých tužbách. No nic, tak příště...

Večer jsme se vykoupali v jezeru (voda byla pěkně ledová!) a spali zase na starém osvědčeném odpočívadle (tentokrát popeláři nepřijeli).

Ráno jsme se sbalili a jeli asi 40 km do městečka St. Wolfgang. Je tam krásný starobylý poutní kostel, spousta kavárniček, obchůdků a hlavně překrásné jezero a výhledy na okolní hory. Po prohlídce města jsme zamířili na nedaleký Falkenstein ? místo, kde poustevničil svatý Wolfgang. Dnes tam stojí malý kostelík. Cestou jsou různé kapličky a místa spojená se životem známého světce, který měl tak velký vliv i na naši vlast. Byla by to pohodová procházka, nebýt toho úmorného vedra. Ale zmákli jsme to a vyrazili ještě do Mondsee. Tam je krásná gotická bazilika. Bohužel prochází generální opravou, tak jsme vůbec neviděli hlavní oltář.

Nasyceni vrcholů i církevních památek vyjeli jsme směr Znojmo, kam jsme dorazili asi v půl sedmé večer. Krásné dva dny. Deo gratias. Tak zase příště.

Jeroným, Marian a Víťa

Pár odkazů na Seewand: zde nebo také tady.

(Podrobnější fotodokumentaci naleznete tu.)