Premonstrátský klášter Louka u Znojma - osudy ve světle náboženských sporů 16. století
I. Úvod
16. století je dobou významných událostí, které
radikálně změnily tehdejší představy a hodnoty lidí a jejich chápání
a pojetí světa. Je nesporné, že podmínky a prostředí, ve kterých se
tyto změny udály, se postupně připravovaly již dlouhou dobu předem,
a také období, která následovala, nesla s sebou pečeť oněch změn a
vlastně ji nesou neustále až do dnešních dnů. Snad také proto je 16.
století označováno za počátek éry nového věku. Zcela jistě je
charakterizováno dobytím nového kontinentu, často o něm však také
slyšíme jako o století reformace. Stejně jako Kryštof Kolumbus
nevěděl, jaké dalekosáhlé důsledky přinese jeho plánovaná plavba do
Indie, netušil zajisté ani Martin Luther, co způsobí svým
vystoupením proti prodeji odpustků roku 1517. Následná vlna
reformace se šířila velice rychle po Německu a celé Evropě, takže už
v polovině 16. století lze hovořit o jejím náboženském rozdělení:
reformovanými se staly země severní Evropy s Anglií, katolickými
zůstaly země jižní. V oblastech střední Evropy však probíhal dlouhý
náboženskopolitický zápas, který vyústil v 17. st. do třicetileté
války.
Jednou z oblastí centrální Evropy, kde se tento konflikt
velice zajímavě odehrával, je Morava. Jako součást zemí koruny české
se stala od r. 1526 i jednou z mnoha zemí habsburského soustátí, a
tudíž patřila zároveň i do sféry "pravověrného" katolictví. Typickým
rysem pro Moravu 16. st. je ve své době ne příliš rozšířená
náboženská tolerance. Morava byla prý zemí, "která měla takovou
náboženskou svobodu, kde každý mohl věřit, co chtěl, a kde si každý
mohl zařídit život podle svého Boha". Náboženskou snášenlivostí byla
proslulá - vždyť právě proto zde nejsou pronásledováni Čeští bratři
jako v Čechách, utíkají se sem vyhánění novokřtěnci z Německa, právě
proto se tu rychle šíří reformace, nejprve především mezi
obyvatelstvem německého původu. Ptáme-li se po příčině tohoto
neobvyklého jevu, můžeme jich nalézt hned několik. Jaroslav Mezník
ve svém příspěvku Tolerance na Moravě v 16.století uvádí
následující: Prvním důvodem existence tolerance je to, že už před
vystoupením Luthera byli Moravané především vlivem husitství zvyklí,
že vedle sebe mohou žít lidé různé víry. Druhý důvod spatřuje Mezník
v rozvinutém stavovském zřízení na Moravě, kdy panovník stavům díky
jejich nezávislosti nemohl pouze nařizovat, ale musel s nimi
spolupracovat. A vzhledem k tomu, že "v polovině 16.st. byla prý ze
všech měst a městeček (na Moravě - pozn. aut.) čistě katolická jen
dvě nepříliš významná městečka [?] a převaha nekatolíků mezi
šlechtou naprosto jasná" , musel katolický panovník slevit i v
otázce náboženské. Třetí příčinou bylo jistě také oslabení
katolických institucí na Moravě, a to jak biskupství a kapitul, tak
i klášterů a celé farní organizace. Jak je tedy patrno, půda pro
příchod reformace byla připravena. A reformační nauky se v tomto
prostředí ujaly opravdu dobře, alespoň na určitý čas. Celková změna
klimatu pro Moravu nastává až od 70.let 16.století, kdy se katolická
církev po tridentském koncilu obrozuje a začíná svou protireformační
činnost, hlavně prostřednictvím řádu jezuitů a silných osobností na
olomouckém biskupském stolci.
Jak tento konflikt probíhal v
rovině regionální či spíše místní v premonstrátském klášteře Louka u
Znojma a částečně i v městě Znojmě samotném, jsem si vytýčila
přiblížit čtenáři této práce jako cíl svého snažení. Nešlo mi o to
sledovat pouze dějiny premonstrátského kláštera jako jakési
izolované jednotky, kterou by tak bylo stejně potřeba uměle
vytvořit, ale šlo mi o to, sledovat ho jakou organickou součást své
doby a prostředí. Proto také ve své práci věnuji pozornost celkovému
klimatu na Moravě, situaci ve městě Znojmě i v ostatních klášterech,
neboť všechny tyto prvky na sebe společně působily a vzájemně se
ovlivňovaly. Čtenář bude tedy svědkem častých odboček k dějinám
města Znojma, jehož sousedem loucký klášter byl, a prolínání různých
rovin pohledu, událostí a dějů. To vše samozřejmě uvádím jen v
takovém rozsahu, abych vykreslila potřebné souvislosti, a aby si
čtenář mohl učinit vlastní představu o problému. Teprve srovnání
konkrétních poznatků s širšími souvislostmi dá vyniknout opravdovému
významu událostí a, jak si troufám tvrdit, může nás přiblížit k
objektivnějšímu poznání minulosti.
Naskýtá se otázka, proč jsem
zvolila právě dobu reformace a 16. století. Dějiny louckého kláštera
v tomto období jsou nejenom nesmírně pestré a zajímavé, ale také
významné a jedinečné. V době, kdy v našich zemích ještě neustále ve
velké většině panoval nelibý postoj vůči katolictví, stal se tento
klášter jedním z mála epicenter úspěšné rekatolizace a byl především
v osobě svého opata významnou oporou královské moci ve Znojmě.
Náboženské spory ovlivňovaly silně osudy v Louce po celé 16.st., v
jednotlivých časových úsecích se míra vlivu lišila jen svou
vzrůstající či klesající intenzitou. Louka se stala malým fenoménem
procesu rekatolizace na jihu Moravy. V práci bych se ráda zamyslela
nad tím, proč a jak k tomu pravděpodobně došlo a ráda bych to vše
zprostředkovala čtenáři. Své pojednání uzavírám ve 20.letech 17.st.,
kdy díky dvěma významným událostem, můžeme hovořit o konci těchto
sporů. Tou první je r.1624 uvedení jezuitů do Znojma a tou druhou
r.1628 ve Znojmě vyhlášené Obecné zřízení zemské pro Moravu. Od této
doby se už začíná psát zcela jiná kapitola našich dějin. Práce si
rozhodně nedělá ambice na komplexní pojednání o průběhu reformace v
louckém klášteře či ve Znojmě, spíše se snažím ukázat obecně známou
situaci na konkrétním prostředí a konkrétních lidech, vyzdvihnout
význam louckého kláštera v procesu rekatolizace, zároveň však i
upozornit, že nešlo o jev až tolik neobvyklý, jak často bývá v
omezeném zorném úhlu regionálního pohledu chápán.
Dějinami
louckého kláštera se již dlouho přede mnou zabývala řada historiků.
Mezi ty první patří sami loučtí řeholníci, a z nich kupříkladu
Bartoloměj Stölzl s dílem Theca arcanorum (1668), Bernand Troschl s
knihou Series abbatum canoniae Lucenae (1738) a Řehoř Norbert
Korber, jejichž práce nám dodnes slouží jak pro čerpání informací o
historii kanonie, tak i jako prameny k době svého vzniku. Většina
archivních materiálů o louckém klášteře je uchována ve fondech MZA v
Brně . Ty jsem ovšem pro svou seminární práci nevyužívala, stejně
jako výše uvedená díla premonstrátských historiků, neboť jsem se
mohla opírat již o literaturu mých předchůdců 19. a 20. st. Veliký
nárůst zájmu o Louku spadá převážně do 2. pol. minulého století a to
jak v jazykově českém tak i německém prostředí. Regionální badatelé
zveřejňovali výsledky svých studií především ve znojemských a
jihomoravských periodikách, vynikají mezi nimi znojemský farář J.
Gollinger (1. pol. 19. st.) a znojemský historik A. Vrbka (přelom
19. a 20. st.) s celou řadou prací jak obecně souhrnných, tak i
zabývajících se jednotlivými problémy. Ze starší literatury jsem se
opírala o Ř. Volného Kirchliche Topographie, D. Čermáka Premonstráty
v Čechách a na Moravě a o díla F. V. Peřinky, který obzvláště velkou
pozornost věnoval dějinám Louky ve druhé polovině 16. st. Řadu
drobných medailonů, zpráv i kvalitních prací z per různých autorů
jsem také nalezla v moravských historických časopisech, a uvádím je
v seznamu literatury. Ze současných autorů se dějinami Louky kromě
řádových historiků samotných zabývá brněnský historik Petr Kroupa. V
posledních letech ale směřuje zájem spíše do oblasti archeologie (J.
Unger) a umění (J. Kroupa). Roku 1990 se v Jihomoravském muzeu ve
Znojmě konal seminář k osmistému výročí založení louckého kláštera,
na kterém se svými příspěvky vystoupili Josef Žemlička, Helena
Krmíčková, Jiří Kroupa, Josef Hyzler, Saša Dušková, Jaroslav Mezník
a Zdeněk Měřínský.
Převážně z prací D. Líbala a L. Havlíka jsem
vycházela při zpracovávání informací o dějinách Znojma. Zde se
velkou nevýhodou pro badatele stala ta skutečnost, že většina
pramenů pro 16. st. ve Znojmě bohužel nezůstala zachována. Svůj
podíl na tom má i likvidace domu hradišťského probošta ve Znojmě r.
1574 protestantským davem, při níž vzal za své právě i místní
archiv. Ale o tom více až v příštích kapitolách. Nyní se již
společně přenesme do rovinaté krajiny na jihu Moravy, mezi úrodné
sady a vinice a malebné zákruty řeky Dyje.
II. Vznik a vývoj louckého kláštera
Premonstrátský klášter Louka u Znojma byl založen
r.1190 českým knížetem Konrádem Otou (syn údělného knížete Konráda
II. Znojemského) a jeho matkou Marií (dcera srbského velkoknížete
Uroše a švagrová uherského krále Bély II.) nedaleko znojemského
hradu u řeky Dyje. Hned od svého počátku byl štědře nadán, čímž se
stal největším znojemským klášterem a také jedním z nejvýznamnějších
na Moravě. Jeho bohaté statky, které předčily i majetek olomoucké
kapituly , se nacházely jak v samotném Znojmě tak v jeho širokém
okolí. Důležitou roli po celou existenci kláštera hrály vzájemné
vztahy Louky s městem Znojmem, které v 16. st. vyvrcholily střetem v
náboženských sporech. V podstatě lze o klášteru a městu hovořit jako
o konkurentech a rivalech. Znojmo bylo r. 1226 povýšeno Přemyslem
Otakarem I. na královské město a získávalo od své vrchnosti řadu
práv a výsad. Neméně tolik byla ovšem obdarovávána i Louka a řada
privilegií se oběma stranám překrývala, vzájemně je poškozovala a
dávala jim pravomoc zasahovat do kompetencí svého souseda. Hned od
13. st. jsme svědky častých sporů převážně majetkových, které nového
a výraznějšího rozměru nabývají zvláště i díky tomu, že loucký
klášter získal patronát nad městskou farou sv. Mikuláše ve Znojmě.
Klášter měl právo dosazovat za faráře své vlastní řeholníky, a ti
zde poté, tak jako i u jiných svých far, zřizovali školy a pečovali
o výuku mládeže. Pověstnými kapkami do plnosti džbánu bylo od r.
1336 od krále Jana právo dosazovat Znojmu městského soudce a právo
čepovat víno udělené markrabím Joštem roku 1380, které tak poškozuje
privilegium Znojma o výhradním právu výčepu vína z r. 1326. Navíc
byl klášter vlastníkem řeky Dyje od ústí potoka Gránice nad Znojmem
až do Milfronu (Dyje), na řece vlastnil mlýny i rybolov. Důvodů k
neshodám bylo tedy opravdu více než dost a to jak s městem tak i s
ostatními znojemskými kláštery. Většina z nich povstala ve 13.
století, kdy byli do Znojma uvedeni minorité (před r. 1239),
křížovníci s červenou hvězdou (na Hradišti sv. Hypolita od r. 1240),
dominikáni (před rokem 1243) a klarisky ( okolo r. 1273). Konvent
minoritů byl neustále ničen opakujícími se požáry a peněz na opravu
se řádu nedostávalo, proto byli do jejich kláštera r. 1543 uvedeni
františkáni, sídlící ve Znojmě již od r. 1470. Kláštery nebyly
oproti Louce příliš majetné a ve velikosti statků jí nemohly zdaleka
konkurovat a navíc uvnitř městských hradeb často podléhaly požárům.
Významným počinem se stalo darování patronátu kostela sv. Michala a
kaple sv. Kateřiny ve Znojmě klariskám. Tak se stalo, že obě
znojemské farnosti byly svěřeny řeholníkům - fara u sv. Mikuláše
premonstrátům a fara u sv. Michala klariskám. Právě v 16. století
tato skutečnost sehraje důležitou roli (viz dále). Bez povšimnutí
nesmí zůstat ještě další událost třináctého věku, která se pak
výrazně odrazí ve století reformace, a sice to, že kromě církevních
řádů do Znojma přicházeli na pozvání také němečtí kolonisté. Ti se
výrazně zasloužili o rychlý rozvoj řemesel i hospodářského života ve
Znojmě, takže Znojmo patřilo mezi čtyři největší moravská města. Ve
dvacátých letech 16. st. mělo přibližně 2.400 obyvatel , ve druhé
polovině téhož století asi 3 - 4 tisíce obyvatel, což již oproti
Brnu, Olomouci i Jihlavě prozrazuje jistou stagnaci růstu. Stejně
úspěšně jako město Znojmo se ve středověku vyvíjel i nedaleký loucký
klášter. Určitým přelomem se pro něj staly husitské války, když byla
Louka v listopadu 1425 dobyta a pobořena husitskými vojsky (Znojmo
tehdy zůstávalo katolické), ale kanonie se brzy opět vzchopila a
navázala na svůj předchozí vývoj. O stagnaci v jejím případě není
možno uvažovat, protože dokonce i po finančně náročné renesanční
přestavbě kláštera vzkvétalo opatství natolik, že když se v Brně r.
1526 konal zemský sněm, jehož se zúčastnil i loucký opat, bylo mu
uloženo vypravit do boje proti Turkům 20 koní, což bylo nejvíce ze
všech církevních vrchností na Moravě.
Doposud jsem Znojmo a Louku
zmiňovala převážně jako rivaly a konkurenty v hospodářské a správní
oblasti života. Je pochopitelné, že každý ze subjektů se snažil
zajistit sobě co nejvíce privilegií a pravomocí, ze kterých by mu
plynuly výhody, je samozřejmé, že nikdo nechce být ve svých právech
poškozován, a tak snad proto se odehrávaly časté právní souboje.
(Jistý podíl na názoru o protikladnosti zájmů mezi klášterem a
městem má, jak se domnívám, i povaha pramenných materiálů, které se
nám dochovaly téměř výlučně z oblasti právní.) Bylo by však mylné
domnívat se, že loucký klášter a město Znojmo stojí neustále proti
sobě. Já tyto neshody ve své práci zdůrazňuji z toho důvodu, že
právě ony konflikty přispěly, dle mého názoru, v 16. st. ke
konfliktům náboženským a našly v nich částečně i své pokračování.
Spory odehrávající se ve středověku považuji za jednu z příčin
vyhrocení neshod novověkých.
III. Reformace
Příchod reformace na
Moravu
Jak jsem již uvedla, na Moravě byly dobré podmínky
pro to, aby se zde mohla šířit reformace. Stavy si v tomto prostoru
v podstatě vymohly nepsanou dohodu - čí země, toho náboženství a
držely se zásady, že otázky víry nemá rozhodovat královská moc
(konkrétně se o tom přesvědčíme později). Proto se zdá možná
překvapivé to, že na Moravě se luterství lavinovitě šířilo nejprve v
královských městech. Tedy překvapivé vzhledem k tomu, že panovník,
tj. vrchnost těchto měst, byl jasně prokatolicky orientován, a tudíž
by ho měli podle výše zmiňované zásady ve stejném náboženském
vyznání následovat i jeho poddaní. Zde je nutno dodat, že ve
dvacátých letech 16. století vlastně až do nástupu Ferdinanda
Habsburského byla královská moc značně oslabena a zaměstnána
převážně boji s Turky, a že v královských městech měl sice panovník
svého zástupce (podkomoří), ale vládla zde i městská rada. K tomu
musíme připočíst sympatie velké části německy mluvícího obyvatelstva
královských měst vůči dění v Německu, které našly své vyjádření i v
přijetí luterství. Dalším argumentem pro možnost rychlého šíření
protestantství je neorganizovanost utrakvismu na Moravě. Ten zde
našel ohlas v 15. st. převážně u šlechty (královská města zůstala
katolická), ovšem dolní konzistoř měla působnost pouze pro Čechy, na
Moravu nezasahovala, a tím tak vlastně nepevnost utrakvismu poskytla
volný prostor pro pronikání reformace. A navíc ještě utrakvismus
mimovolně sloužil jako ochranný pláštík pro reformované. Ti byli
totiž pro svou náboženskou příslušnost pronásledováni, a aby se
vyhnuli postihům, vydávali se před úřady nezřídka za utrakvisty,
protože podobojí bylo pro Čechy i Moravu oficiálně povoleno. Jak
dále uvádí Válka, "reformační nauky vyjadřovaly náboženské, sociální
i politické tužby obyvatelstva" a snad i proto našla reformace
takovou širokou odezvu. Zde bych ráda dodala, že pokud hovořím o
reformaci, mám na mysli především luterství, a pak také ještě
novokřtěnce, protože právě ti se do prostoru Znojemska dostali, o
ostatních reformovaných směrech či sektách zde není zpráv. Už podle
reformačních směrů je tedy jasně patrné, že rozhodující vliv na
Jižní Moravě měla přímo reformace německá.
Jako první moravské
královské město, kde bylo luterství přijato, se uvádí Jihlava. Již
r.1522 sem přišel z Vídně osobní Lutherův přítel Pavel Speratus. Po
úspěšném kázání byl městskou radou požádán, aby v Jihlavě zůstal a
převzal faru po právě zemřelém městském faráři. Král městu na popud
biskupa napsal, že Speratus nemá ke svému působení povolení
církevních úřadů a pohnal kazatele před biskupský soud v Olomouci.
Biskup však proti Speratovi pod vlivem stavů nějak nezasáhl, takže
ten se vrátil zpět do Jihlavy. Až na zásah krále byl Speratus
vypovězen ze země.
Analogie k této události nalezneme po celé
Moravě. "Podobně se chovala i jiná města, kde Němci převahu měli,
jako Brno, Znojmo a Olomouc, v nichž protestantismus tak zmohutněl,
že katolíkům odnímány během času téměř všecky kostely a oni všeliké
potupy a protivenství od protestantů snášeti museli." Při této
zprávě si nutně klademe následující otázku : Kam se poděla ona
zmíněná moravská tolerance? Proč byli reformovaní pronásledováni a
proč oni katolíkům opláceli stejnou mincí? Já osobně si tuto situaci
vysvětluji tak, že je především třeba rozlišovat, zda-li v
souvislosti s tolerancí hovoříme o rovině oficiálních královských
nařízení, o rovině jejich uplatňování v praxi královskými úředníky,
či o rovině konkrétních mezilidských vztahů. Oficiální linie
královských mandátů byla zcela jasná - existence jiného vyznání než
katolictví (se svou specifickou formou podobojí) se nepřipouští.
Panovník však na Moravě neměl zase až takovou moc, aby mohl účinně
zasáhnout proti všem úředníkům a už vůbec ne šlechticům, kteří
nejednali v souladu s královskou vůlí. Právě na této úrovni se mohla
uplatňovat náboženská tolerance, když pán nechal na svém panství žít
poddané různých vyznání a ještě například poskytoval ochranu
uprchlým a pronásledovaným. Nesmíme si ovšem tento stav idealizovat,
za onou tolerantností se někdy skrývala možnost vyjádření postoje
nesouhlasu a odporu vůči panovníkovi, jindy zase majiteli panství
plynuly z pobytu reformovaných ekonomické výhody, neboť ti byli
často ochotni učinit jisté hospodářské ústupky výměnou za volnost ve
víře. Šlechta také jistě věděla, že si podobná gesta může dovolit,
protože měla dvoutřetinovou většinu na zemském sněmu, na kterém byl
panovník závislý (např. schvalování daní), a navíc ke své velké
výhodě držela při sobě. I přesto je však možno říci, že v této
rovině panovala na Moravě jistá míra náboženské tolerance tak, jak
ji chápeme v dnešním slova smyslu. Třetí rovinu, v níž mohla
tolerance dojít uplatnění, jsem si označila jako konkrétní
mezilidské vztahy. Jedná se o oblast, kterou jen stěží můžeme
zpracovávat z přímých pramenů. Ty totiž neexistují. Královské
nařízení bylo vydáno a často nám i do dnešních dnů zůstává
zachováno, ovšem co si mysleli a jak se chovali obyčejní obyvatelé
měst či venkova, jak oni se stavěli k existenci dvou i více
křesťanských vyznání vedle sebe, se v záznamech nedočteme. Zbývá nám
jen opírat se o nenápadné a často jakoby vedlejší informace, pátrat
mezi řádky a vytvářet z našich dosavadních znalostí a na základě
zkušeností pravděpodobné konstrukty, a s těmi pak pracovat.
Reformace ve Znojmě
Určit přesný příchod reformace do Znojma, podobně
jako např. do Jihlavy, je problémem, především kvůli nedostatku
informací. Nicméně můžeme usuzovat, že i ve Znojmě počátky reformace
odpovídaly situaci v ostatních královských městech, to znamená, že
"během 1. pol. 16. st. přijala většina německy mluvícího
obyvatelstva moravských královských měst luterskou nauku." Zprávy o
20. letech 16. st. jsou kusé a dosti nejasné. S jistotou můžeme
říci, že ve Znojmě vznikl v této době malý sbor novokřtěnců , ovšem
o luteránech se dozvídáme pouze tolik, že jejich učení pronikalo do
města. K roku 1524 máme dochovánu zprávu, že farářem u sv. Mikuláše
ve Znojmě byl jeden z louckých řeholníků. Protože loucký klášter byl
ještě v této době řádnou součástí katolické církve, domnívám se, že
nás tato zpráva opravňuje k tvrzení, že r. 1524 byla fara i farnost
sv. Mikuláše ještě katolická. Luterství se totiž v této době šířilo
hlavně skrze putující pastory a kazatele, a tak, byl-li duchovní
katolíkem, neměli měšťané příležitost k hlubšímu proniknutí do nauky
reformovaných. Novokřtěnci, vyhánění po porážce selské války z
německých krajin, přicházeli na Moravu a zakládali zde své malé
obce. Král Ferdinand I. však proti novokřtěncům vydával přísné
mandáty, které je vypovídaly z královských měst. Roku 1528 a 1535
bylo ve Znojmě dokonce několik mužů a žen této sekty popraveno. Tím
ale vědomosti o existenci novokřtěnců ve městě Znojmě končí.
Vzhledem k tomu, že později se ještě na Znojemsku s vyznavači této
sekty setkáme (viz dále), lze usuzovat, že i přes kruté
pronásledování nepřestali novokřtěnci tajně buď přímo ve Znojmě nebo
jeho blízkém okolí působit.
Další konkrétnější informace o
průběhu reformace ve Znojmě máme až od poloviny století. Ve
čtyřicátých letech 16.st. se objevuje kazatel sympatizující s
luteránstvím na faře sv. Michala, která, jak již víme, patřila pod
patronát znojemských klarisek. R. 1545 nařizuje král znojemským,
"aby postavili biskupu olomouckému svého faráře od sv. Michala,
protože je nepořádný a bludný". Ale městská rada prý raději
vzkázala, že jim utekl. Právě tato zpráva je pro nás první informací
o neuposlechnutí královského nařízení ve Znojmě. To se pak až do
doby Ferdinanda II. stalo tak častým, že bychom snad o těchto
případech s trochou nadsázky mohli hovořit jako o novém zvyku. Další
na sebe nenechaly dlouho čekat. R.1551 postoupily klarisky městu ke
koupi patronát ke kostelu sv. Michala, neboť nebyly s to svému
patronátnímu postavení dostát. Ferdinand I. schválil prodej s
podmínkou, že se nezapomene na česká kázání, a že budou ustanovováni
jen katoličtí faráři a kazatelé. Panovník takto důsledně napomínal
Znojmo z prostého důvodu - situace si to žádala. Odhaduje se totiž,
že na Moravě byla v polovině 16.st. asi jen desetina far obsazena
katolickými faráři a Ferdinand jistě nechtěl tento nepoměr ještě
dále zvyšovat ve svůj neprospěch. Jak ale vidíme, nebralo město svou
vrchnost příliš vážně, protože r. 1555 byl kazatelem ustanoven
protestant Jan Fryk. Buď to byl on nebo některý z dalších
protestantských kazatelů, kterých se ve Znojmě, jak bylo obvyklé,
vystřídala celá řada, o kom máme zanechanou zprávu, že svá kázání
zakončoval modlitbou "aby Bůh všech věřících od moci turecké a
papežské, kteréž křesťanstvo a slovo Boží potupují, zachovati
ráčil". Král samozřejmě nařídil takového kazatele vyhnat, ale opět
marně, neboť kazatele chodili poslouchat i někteří kněží, mezi nimi
i opat louckého kláštera . Dříve než se v další kapitole budu
zabývat tím, jak k takové situaci mohlo dojít, je nyní na místě
pozastavit se nad problémem tolerance ve Znojmě.
Zde musím
bohužel znovu opakovat onu neradostnou větu - nemáme dostatek
informací. V literatuře jsem se nesetkala se sebemenší poznámkou o
projevech tolerance ve Znojmě a jeho okolí. Jak si to lze vysvětlit?
Když se Mezník zamýšlí nad příčinami tolerance na Moravě, udává jako
jeden z důvodů zvyk obyvatel od dob husitství na existenci dvou
vyznání vedle sebe, jako druhý důvod převahu stavů oproti
panovníkovi a jako třetí pokles vlivu katolických institucí (viz též
s. 1 - 2). Aplikujeme - li tyto teze na prostor Znojemska (mám na
mysli Znojmo a jeho nejbližší okolí, ne současný znojemský okres),
vyplyne nám jako výsledek to, že tolerance v tomto regionu nemohla
vlastně ani vzniknout. Z velké části německé Znojmo se jazykově
českému husitství neotevřelo, zůstalo věrně stát na straně Zikmunda,
ba navíc v něm byli kališničtí vzbouřenci popravováni. O zvyku
obyvatel na dvojvěří tedy nemůže být řeč. Město Znojmo bylo sice
součástí moravských stavů, ale převaha převážně šlechty nad
panovníkem se zde neuplatňovala, protože král byl znojemskou
vrchností. Jediné, čeho jsme v tomto směru svědky, je ona výše
zmiňovaná neposlušnost města (a to neplatí pouze o Znojmu) vůči
panovníkovi. Ta má dle mého názoru původ v poklesu moci panovnických
a církevních institucí a v celospolečenském klimatu 16. století. A
tak jsme bohužel svědky neustálých sporů, konfliktů a třenic mezi
katolictvím a protestantstvím. Pokud byla znojemská městská rada
katolická, bojovala nesmiřitelně proti protestantům, v případě
luteránské rady nastupoval zase boj s papeženci.
Reformovaná Louka
Loucký klášter jsme opustili roku 1526, kdy byl
asi nejbohatší moravskou duchovní vrchností a ve všech směrech
vzkvétal. Jakým způsobem do něj tedy pronikla reformace? Nevíme, zda
- li se loučtí řeholníci setkali s luterstvím ještě i jiným
způsobem, ale reformace svůj konkrétní přístup do kláštera
uskutečnila skrze protestantské kazatele ve městě Znojmě. Pomyslná
cesta pro přijetí nového učení musela ovšem již být předem
připravena. Hovořím - li v předchozí kapitole o celospolečenském
klimatu 16. st., shrnuji se pod toto poměrně nejasné a téměř tajemné
označení právě souhrn různých podmínek, které napomohly uplatnění
reformace u nás. Na prvním místě bych uvedla rozpory uvnitř církve,
která byla ve středověku pilířem státu, nyní však nutně potřebovala
vnitřní reformu. K církevní obnově však z míst k tomu povolaných
nedocházelo, a proto snad musela nastoupit nejprve reformace, aby
onu pravou reformu probudila. Po změně však toužila nejen církev,
ale i společenské zřízení. Od 15. st. rostl význam měšťanstva a v
hospodářských vztazích postupně docházelo k zatím nenápadnému
přechodu ke kapitalismu. V 16. st. lze také hovořit o obecném úpadku
mravů - šířila se nevázanost, opilství a nezřízené hodování, jak si
často stěžují sami současníci. Na tom se jistě podílel vzestup
blahobytu obyvatelstva a také proniknutí renesančního ducha do české
společnosti. Život v tomto duchu byl s vysokou pravděpodobností
podpořen i luterským učením samým a to sice tezí, že ospravedlnění
člověka nezávisí na jeho skutcích, ale na víře. Připočteme -li k
tomu opravdu malý počet dobře vzdělaného kněžstva vlivem
nedostatečného nebo nekvalitního působení vyšších církevních
institucí, nemůžeme se pak divit, že si reformace našla své místo i
mezi řeholníky a řeholnicemi klášterů. Prostor jí byl dán především
tam, kde panovala nespokojenost s dosavadními poměry ať už církvi či
v celé společnosti, a kde žila naděje, že právě nové učení přináší
vytouženou a pravou změnu.
První společnou zmínku o luterství a
louckém klášteře máme z doby opatování Ondřeje Bílého (+1545), který
ovšem ještě stál na straně katolicismu. Varoval totiž městský
magistrát před četnými predikanty a nespokojil se moc s odpovědí
rady, že přikázala kazateli mluvit jen pravdu. Tento fakt by
korespondoval s již výše zmíněným údajem o reformovaném kazateli u
sv. Michala. Opat Ondřej už se potýkal s nedostatkem peněz, a tak
byl nucen prodat či zastavit některé vsi a desátky. Když r.1540
žádal hradišťské probošství sv. Hypolita o splacení starého dluhu
200 kop grošů, musel místo peněz přijmout pustou ves Němčice jako
zástavu, protože i finanční situace křížovníků byla tíživá. Na
konkrétním příkladu dvou znojemských klášterů pozorujeme, že církev
v první polovině 16. st. chudla. Jednou z příčin tohoto stavu byly
vysoké finanční nároky kladené na kláštery jednak papežem a jednak
panovníkem na boj proti Turkům. Tradiční zdroj příjmů - poddaní
stačili pokrýt jen běžné náklady. Existence a rozkvět klášterů byly
v největší míře závislé na velkých donacích bohatých feudálů,
panovníků a šlechty. Panovník sám však, jak už víme, na Moravě
příliš majetku neměl. A šlechta, která se hojně přikláněla na stranu
luterství, neměla tak důvody obdarovávat ze svého katolické kostely
a kláštery, spíše naopak byla ráda, když se mohla obohatit na úkor
některého z nich.
Po Ondřejově smrti byl opatem zvolen Metoděj
Hrůza, jemuž, jak uvádí Winter, bylo jméno skutečně znamením. Biskup
Jan Grodecký o louckých mniších praví, "že jsou ve větším díle do
jámy nestydatosti a pohoršení vpadli", protože někteří se oženili,
někteří utekli a stali se luterány. Z doby Hrůzova opatování se nám
zachovala visitační zpráva císaři z r.1568. Klášter i kostel značně
zpustly, opatství se topilo v dluzích a počet řeholníků klesl
natolik, že nebylo možné osadit všechny klášterní fary. Do kostela
pršelo, na oltářích chyběly ubrusy, věčná lampa byla vyhaslá. Ruku v
ruce s tím upadaly i mravy mnichů. Opat byl údajně ženatý 35 let s
jakousi Reginou, a když mu r.1567 zemřela, nastoupila na její místo
žena jménem Anna. Mniši byli všichni buď ženatí nebo měli u sebe
ženy a ani nebyli řádně vzdělaní. Opat sám navštěvoval luterská
kázání. Situace v ostatních znojemských klášterech nebyla o mnoho
lepší.
Znojemské konventy ve století reformace
Celkově bychom mohli říci, že se ostatní znojemské
kláštery, tak jako většina moravských klášterů, nacházely od 1. pol.
16. st. v období stagnace. Kláštery pečovaly o své vnitřní vybavení
a v mnoha z nich nedocházelo k žádným novým stavbám. Společné jim
též byly finanční problémy a hospodářské těžkosti, neboť ve své
existenci byly závislé na dobrých vztazích se šlechtou a s bohatými
donátory. Do tohoto stavu přišla reformace.
Že se klášter
klarisek nacházel v 1.polovině 16. století v tísnivé situaci,
dokládá již onen zmíněný prodej patronátního práva ke kostelu sv.
Michala městu Znojmu. Při visitaci kláštera roku 1575 se z o ní
dochované zprávy dozvídáme, že klášter upadl i mravně. "Klausura
byla otevřena ve dne i v noci, abatyše chodila v občanském šatu,
navštěvovala hostince a taneční zábavy."
Konvent dominikánů byl
r.1555 těžce stižen požárem a zbyli v něm jen tři starší kněží.
Uvádí se, že jejich převor se mohl na ulici objevit jen v občanském
šatě, pokud nechtěl být obtěžován. Zášť protestantsky smýšlejících
obyvatel je patrná i vůči hradišťskému probošství sv. Hypolita, když
r.1574 městská rada zavřela proboštův dům ve Znojmě kvůli obchodnímu
sporu a protestantský dav dům strhl a zbořil (a právě zde zmizel
onen zmíněný archiv, který by nám dnes mohl mnohé přiblížit).
Jediným katolickým nekonventním farním kostelem zůstal ve Znojmě sv.
Mikuláš a i tam se městská rada snažila prosadit reformované
kazatele (viz dále). Vidíme tedy, že příchod reformace způsobil nebo
alespoň podpořil uvolnění mravů i mezi služebníky církve, a to pak
způsobilo rozklad celé církevní struktury. Jednoznačně tedy můžeme
říci, že účinky reformace se na klášterech projevily negativně. Ke
komu bychom snad mohli vzhlížet s nadějí jako ke světélku
přinášející Louce obnovu, je samotný řád premonstrátů. Ovšem i ve
Francii se v církvi projevily nám již neblaze známé zkušenosti zemí
zachvácených reformací, a tak s podporou řádu nebylo možno
počítat.
Premonstráti ve století reformace
Zajímavé je sledovat, že existenční problémy
klášterů nebyly v 16. st. společné pouze opatstvím Čech a Moravy,
ale i samotné kanonii v Prémontré. Ze třicátých let 16. století máme
zaznamenán vleklý spor o volbu generálního řádového opata, který byl
nakonec dosazen papežem Pavlem III. Nový opat se prý o řád vůbec
nestaral, využil jeho majetku ve svůj prospěch a zakázal dokonce
přijímat novice. Ke ztížení podmínek přispěla jistě i nepříznivá
politická situace ve Francii a neustále se šířící protestantismus.
Obrat k lepšímu nastává až za opata Jana XII. (1572-1596), který se
zasadil o přísnou reformu řádu a osobně visitoval kláštery ve
Francii, Flandrech, Brabantsku a Hannoversku. Ve stejné linii
pokračoval i Janův nástupce František de Longoprato (1596-1613), ve
svém působení taktéž velice kladně hodnocený.
Premonstrátská
Louka se stala dceřiným klášterem strahovského Monte Sionu. On sám
se ovšem v 1. pol. 16. st. potýkal s problémem častého střídání
opatů a s nedostatkem financí. Aby klášter mohl přispět požadovanou
částkou na válku proti Turkům, musel ještě prodat i některé své
pozemky. Po polovině 16. století nacházíme klášter za "hýřivého a
prostopášného"(Čermák) opatování Jakuba ze Šternovic (1560-1579)
dokonce opuštěný. Zlepšení situace nastalo až po vydatné pomoci
císaře Rudolfa II. a jeho matky klášteru a s příchodem Jana X.
Lohelia (1586-1612) do funkce opata. Tento muž, mimochodem žák
jezuitů, se posléze stal i arcibiskupem pražským, což samo svědčí o
jeho schopnostech.
Podobné osudy prožívají také ostatní česká a
moravská premonstrátská opatství. Značně na příklad polevila kázeň u
zábrdovických premonstrátů za opata Kašpara Schönauera (1568-1589),
i když on sám patrně o obnovu mravů usiloval. O velikonocích r. 1587
tropilo několik mnichů na Cejlu nepřístojnosti a Schönauer je kryl,
což se samozřejmě nelíbilo biskupovi, a tak dal svou nespokojenost
najevo. Ale stížnosti na neukázněný a nemravný život konventu
pokračují přesto i v dalších letech.
Jaký tedy vyplývá z těchto
jednotlivých konkrétních ukázek závěr? Situace, jak jsme si ji
nastínili už na případu Louky, byla všude velice podobná. S
příchodem reformace došlo k uvolnění chování řeholníků a řeholnic,
nedbalo se na řádné povinnosti a naděje na nápravu z vlastních
vnitřních zdrojů byla velice malá, nehledě k tomu, že by ve stavu
celkového úpadku nemohla dojít opravdu reálného uplatnění. Pomoc při
obnově poměrů je tedy nutno očekávat novým impulsem zvenčí. Tím se
pro celou katolickou církev stal Tridentský koncil (1545 - 1563). Na
něm proběhla vnitřní očista katolických institucí a nejvyšších míst,
která pak mohla nastartovat proces obnovy pro celou církev. Kromě
jiného zde byly stanoveny požadavky reformy mravů kněžstva i laiků,
prohloubení víry a řádného vzdělání. Konkrétního uplatňování
uvedených tezí se s podporou papeže ve velké míře ujalo Tovaryšstvo
Ježíšovo, uvedené do našich zemí roku 1556. Stejně tak jako jsme
spatřovali podobnosti při příchodu reformace do klášterů, lze nalézt
analogie i při následné nápravě poměrů. Vlastně ve všech klášterech
hraje nezanedbatelnou roli v jejich obnově postava panovníka, který
jako katolický vládce má zájem na uklidnění situace a na "renesanci"
katolické církve. Pro Moravu má svůj nesporný význam také
rekatolizační činnost olomouckých biskupů. A v neposlední řadě je
důležitou charakteristikou nápravy také to, že se opatem kláštera
stane mimořádně silná a vzdělaná osobnost, která již plně odpovídá
novému potridentskému duchu doby. Tento trend následovalo i opatství
v Louce.
Louka reformující se
Opat Hrůza zemřel roku 1568 a řeholníci si za svého představeného zvolili Jiřího Vohranického, který byl od r. 1559 farářem u sv.Mikuláše ve Znojmě. Maxmilián II. ho však nechtěl ve funkci schválit, a tak Jiří r. 1573 rezignoval. Je nutno dodat, že odchodu Jiřího Vohranického z fary bylo hned využito ve prospěch protestantství. R. 1569 přišli k sv. Mikuláši pastor augsburské konfese Martin Gieringer a kazatel Michal Grüneberger (viz blíže v další kapitole). Císař krátce po uvolnění opatského postu prosadil za opata čerstvého novice Šebestiána Freytaga z Čepiroh. Tomu pro změnu odmítal schválení biskup, a není se čemu divit, neboť Šebestián ještě nebyl ani vysvěcen na kněze. Důvod, který císaře vedl k prosazení vlastní vůle při nastolení opata, je podle mého názoru třeba hledat v politice panovnického dvora. Znojmo bylo městem královským, a proto byla v císařově zájmu jeho prosperita. Vzhledem k tomu, že ve městě neustále probíhaly četné náboženské spory vedoucí k nepokojům, pouličním bitkám a i k častým požárům, a že na císařovy mandáty a nařízení nebyl brán ohled, bylo třeba zakročit přímo, mít zde svou prodlouženou ruku. Loucké opatství se k tomu zdálo vhodným místem, protože pod jeho patronát spadala jedna ze dvou nejvýznamnějších far - sv. Mikuláše ve Znojmě, a bylo také vlastníkem rozsáhlých pozemků v celém kraji, kde tak dále mohlo vlivně působit. Otázkou zůstalo pouze to, koho "misí" pověřit. Nezodpovězena nezůstala dlouho.
Jezuitou v řádu premonstrátů
Nadějným kandidátem pro tento úkol se mohl jevit
právě Šebestián Freytag z Čepiroh, neboť byl jedním z mužů
odpovídající potřebám své doby. Pocházel z českého rytířského rodu
Freytagů z Čepiroh u Mostu, kde se svým ne příliš zámožným rodičům
narodil r. 1533. Univerzitu absolvoval u jezuitů a patrně právě pro
své vzdělání (např. z jazyků plynně ovládal němčinu, češtinu, latinu
a italštinu) se stal vychovatelem císařova syna Rudolfa. Je tedy
možné, že post louckého opata mohl být ještě jakousi odměnou za
dřívější funkci, zároveň však i závazkem, protože díky císaři se ne
zrovna bohatý Freytag stal jedním z nejvýznamnějších moravských
církevních hodnostářů. Bezesporu za to vděčil jak svým všestranným
schopnostem, tak možná i četným vlivným známostem u dvora, které
později využíval k zásahům ve prospěch kláštera. Patřili mezi ně
český kancléř Vratislav z Pernštejna, papežský nuncius, španělský
vyslanec, a mnozí další.
Ještě předtím, než se Freytag stal
opatem, studoval na univerzitě v Padově a Sieně obojí právo a
7.10.1571 se účastnil na straně Benátčanů bitvy u Lepanta. Údajně
jako maltézský rytíř a velící důstojník. Poté vstoupil do
jezuitského noviciátu a asi za rok na to do noviciátu v Louce u
Znojma, kde byl 11.10.1573 z vůle císaře Maxmiliána ustanoven
opatem. S jeho schválením ve funkci dlouho váhal papež, ale nakonec
jej přece vydal r. 1576, dva roky po Freytagově kněžském svěcení.
Svého úkolu se Šebestián Freytag z Čepiroh zhostil ihned s plným
nasazením a protireformační působení zahájil přímo ve svém
klášteře.
Po jeho jmenování opatem z kláštera uprchli luteránsky
smýšlející řeholníci a vzali s sebou i klášterní a kostelní poklady,
klenoty a paramenty. Novému opatu zbylo pouhých sedm kanovníků.
Požádal proto o kněze z jezuitských noviců v Praze, Brně, Olomouci a
Vídni a také tepelského opata o dva dobře disciplinované starší
bratry. Všeobecně palčivý nedostatek mnišského dorostu řešil také
tak, že r. 1575 založil v klášteře přibližně pro 30 žáků alumnát,
určený nejen pro kněze. V alumnátu vyučovali jezuité, což jen
dokládá, jak velkou roli hrálo Tovaryšstvo v životě a díle
Freytagově i v celé protireformační činnosti. Opat dokonce posílá ke
kontrole jezuitskému rektoru v Brně Alexandru Höllerovi předpisy pro
své farní kněží. Jednalo se o podrobné pokyny, jak mají vykládat
slovo Boží, jak mají podávat svátosti, jak se mají oblékat, jak se
chovat, atd., které opat vydal všem svým farním knězům r.
1577.
Aby opat mohl vymáhat zabavené klášterní statky, dal r.
1575 sestavit nový urbář, sepsat klášterní půdu a r. 1579 si nechal
císařem potvrdit klášterní privilegia. A s pomocí císaře opravdu
většinu statků získal zpět. Dále dal také nové zřízení cechu rybářů,
vyplácel statky dříve zastavené a splácel dluhy. Protestantství se
však nevyhnulo klášterním poddaným ani v této době. Majitel
tasovského mlýna Václav Ryšan z Rosensteina nechával u sebe přebývat
novokřtěnce a navíc chovem ovcí, vařením piva a postavením nového
mostu přes řeku Dyji poškozoval opatství hmotně. "Ve všem tom
postupuje Ryšan ve shodě s abatyší kláštera u Matky Boží ve Znojmě,
s níž vůbec žije v důvěrném poměru", stěžuje si Freytag u císaře.
Vznikl tak dlouhý spor, který nebyl až do Freytagovi smrti vyřešen.
R. 1580 odpadly dokonce od katolictví klášterní vsi Sedlešovice,
Bohumilice, Nesechleby, Stošíkovice, Oblekovice a Suchohrdly , a
farář ve Valtrubicích, loucký řeholník, rozšiřoval luterství. Z
února 1581 máme také zprávu, že byl ve Znojmě přistižen klášterní
kazatel při cizoložství. Opat se snažil situaci řešit zpřísněním
klášterní kázně a tím, že spojoval blízké farnosti pod jednoho
spolehlivého duchovního správce. Na těchto příkladech je jasně
zřejmé, že na jisté vítězství katolicismu v tomto čase nemůže být
ani pomyšlení. Vždyť ten opravdový boj "na všech frontách" začal
teprve po Tridentském koncilu a v případě Znojma až po příchodu
Freytaga. Do té doby jen katolická strana ztrácela své pozice a
těžko lze v jejím případě hovořit alespoň o částečně účinné obraně
proti protestantství, natož potom o kloudném útoku. Ale pro církev
bylo důležité, že se vzchopila, že díky svým lidem nového ducha se
tak měla z čeho odrážet a zajisté i nač navazovat.
Jelikož za
Freytagových předchůdců klášter i kostel zpustly, započal nový opat
s jejich obnovou a navíc zrenovoval i kostely v některých obcích,
kde mu patřil patronát. Na přestavbě konventu se podílel italský
architekt Giovanni Pietro Barca z Polerzza. Ukončena byla v 80.
letech 16.st. a zachovaly se nám z ní spodní část chrámového průčelí
a části chrámové lodi, dále ambit prelatury až k presbytáři,
Norbertská kaple, alumnát a sgrafitová rustika na vnějších stranách
presbytáře. Pozoruhodná je nejen ona přestavba sama, ale především
také to, že byla provedena ve stylu manýrismu. To, že se opat hodlal
reprezentovat skrze nově počínající umělecký styl, prozrazuje kromě
jeho pokrokovosti a kulturního rozhledu také odvahu učinit dosud
věci dosud neučiněné. V renovovaných budovách zřídil opat novou
rozšířenou klášterní knihovnu, alumnát a s pomocí dvorního
císařského kapelníka Filipa de Monte také hudební seminář. Získává
pro něj kvalitní umělce z Vídně a Itálie - r. 1574 Fosslera, r. 1584
organistu Daniela Zangera, na čas přichází i vídeňský Jakob Händel
Gallus. Tomu, že o klášteru právě z této doby máme poměrně dost
informací, vděčíme samotnému opatovi, protože nechal psát kopiáře
svých dopisů. V té době to bylo ostatně jakousi módou a umění psát
dopisy se dokonce vyučovalo na školách. Kopiáře dopisů se nám však
dochovaly hlavně od olomouckých biskupů (psané od pol. 16. st.) a od
Karla st. ze Žerotína. Můžeme tak proto říci, že i touto iniciativou
se tak Freytag řadil k pokrokovým středoevropským duchům a
nejvýznamnějším moravským osobnostem 16. století. Dále opat založil
knihu podobizen louckých konventuálů a sbíral materiál k životu
řádových svatých. Je také znám jako průkopník pěstování okurek na
Znojemsku. Dal totiž prý přivézt semena okurky, o níž se tehdy
věřilo, že dovede vyléčit mor. Nejprve se okurky pěstovaly v
klášterní zahradě, odkud se postupně rozšířily do celé oblasti. Z
roku 1628, kdy se ve Znojmě konal zemský sněm, máme zprávu, že byly
na císařský stůl jako pochoutka podávány pocukrované okurky z Louky.
Jedinečnou památkou na Šebestiána Freytaga z Čepiroh je oslavná
báseň z pera jeho osobního sekretáře Georga Schirmera. Báseň
Schirmer vytvořil v latinských hexametrech roku 1577 a velebí
Freytaga mimo jiné za účast na bitvě u Lepanta, sbírání materiálu k
životům opatů, za opravu klášterních budov, za udělení řádu a
pravidel bratřím a za zvýšení blahobytu kláštera. Především je v ní
však Freytag oslavován jako rytíř a hrdina, což bylo pojetí, které
mu pravděpodobně nejvíce vyhovovalo. I na svých podobiznách se totiž
Freytag do konce života nechával zpodobňovat ne jako církevní
hodnostář či duchovní, ale jako maltézský rytíř.
Jak je patrno,
Freytag se ve své funkci osvědčil, vždyť klášter se za jeho
opatování povznesl natolik, že je Šebestián Freytag z Čepiroh
považován a ještě po mnoha letech oslavován jako jeho druhý
zakladatel. Zcela jasně patrné je to i z barokní výzdoby kláštera,
kdy byl r. 1765 právě jako druhý zakladatel kláštera spodobněn v
letním refektáři. Šebestián obstál jistě i v dlouhém a tuhém sporu
jako obhájce práv kláštera a katolicismu proti protestantskému
Znojmu, i když ani tento konflikt nebyl opatovou smrtí roku 1585
zdaleka uzavřen. Svým průběhem a významem si zcela určitě zaslouží
zvláštní kapitolu.
"Adversis constantia duro"
Spor byl veden především o faru u sv. Mikuláše ve
Znojmě, jejíž patronátní právo náleželo už od 13.st. Louce. Dá se
říci, že různé půtky mezi městem a klášterem probíhaly neustále po
celou dobu jejich existence, jak už jsem ostatně zmiňovala v
úvodních kapitolách, ale v 16. st. rozhodně nastoupily svého
vrcholu. Když byl svatomikulášský farář Jiří Vohranický zvolen
louckým opatem, začali zde s podporou městské rady od r.1569 působit
pastor Martin Gieringer a kazatel Michal Grünberger. Protestantští
měšťané tak hned nalezli příležitost, jak využít slabosti druhé
strany a prosadit své zájmy. Na faře následovali samozřejmě mnozí
další zastánci luterství, k r.1573, kdy nastupuje Freytag v Louce do
opatské funkce, se uvádí kazatel Mikuláš Eber. Něco takového si
přirozeně nenechal nový opat líbit a kazatel byl vyhnán, ovšem
protestantský pastor zůstal. I přesto dosadil opat na faru hned
r.1574 louckého kazatele Mikuláše Spasmu. Soužití protestantů i
katolíků na jedné faře nebylo snadné a přinášelo neustálé potyčky,
problémy a osočování z obou stran. Spasmovi se však i v tolik
napjaté situaci r.1577 podařilo obrátit na katolictví reformovaného
kazatele od sv. Michala. Následujícího roku ovšem Spasma zemřel a
Freytag za něj dlouho musel hledat odpovídající náhradu.
Zápas
byl veden i na půdě znojemských škol, které se nacházely právě u
farních kostelů sv. Michala a Mikuláše. V posledně jmenované dosud
katolické škole vyučoval r.1578 Štěpán Müllinger. Městská rada
nasadila do školy protestantského kantora a podporovala ho, i když
ho loucký opat r.1579 poručil vyhnat. Pod svá ochranná křídla vzala
městská rada i Müllingera, který, poté co se stal protestantem, byl
opatem propuštěn. Freytag vyslal do školy nového učitele, ale ten
nebyl radními do školy vůbec vpuštěn. Až r.1580 došlo mezi oběma
stranami k dohodě - Müllinger byl propuštěn a jeho nástupcem byl
jmenován Jiří Riccius z Gunsenhausen. Jeho špatná pověst však
zapříčinila, že škola byla přenechána pouze faráři. Stalo se to
ovšem právě v době, kdy docházelo k nebývale častému střídání farářů
u sv. Mikuláše. Po smrti Spasmy r.1578 nejprve opat ustanovil
Ondřeje Ebermanna , ale ten se projevil jako protestant a před
opatovým trestem za své nemravné chování utekl do Rakous. Jeho
nástupce, loucký Šebastian Angermann, zemřel záhy r.1581 a městská
rada si za duchovního správce dosadila Petra Korvína. Opat ale
nelenil, kazatele vyhnal a dosadil louckého P. Leopolda. Po něm
následovali během dvou let Jan Müller, Petr Reich, Kryštof
Středovský, Pavel Meziříčský a r.1584 Ondřej Myška. Školu proto v
době častých změn nakonec převzal Jiří Schüller s kazatelem
Matyášem. Město si ale stěžovalo, že oba zanedbávají své povinnosti.
Loucký opat se jich zastal, což prý vedlo ve městě k rozhořčení, až
protestantští měšťané školu přepadli a kostelníka s kazatelem zbili.
Schüller byl posléze propuštěn a jeho nástupci se vždy na krátkou
dobu stali Kristián Drenerhof, Martin Felkl, Ondřej Schwarzenberger
a Kristián Nissenus Kaltbach. Konfliktů byli účastni i samotní žáci
- loucký opat např. protestuje proti tomu, aby žáci ze školy u sv.
Michala nosili na prsou vyšité M, a aby se tím odlišovali od žáků
školy svatomikulášské.
Během častého střídání farářů i učitelů
docházelo k různým výtržnostem před chrámem, ze strany protestantů
byly rušeny bohoslužby a obřady, chrám byl dokonce ostřelován. To
však už předtím r.1576 ukradli protestanti kostelní klenoty u sv.
Mikuláše a nechtěli je vrátit ani na rozkaz císaře Rudolfa II.
Později byla ustanovena zvláštní komise, která rozhodla, že město má
klenoty opatovi vydat. R.1580 se shromáždilo na 200 ozbrojených lidí
a táhli do Louky, aby mohli zajmout olomouckého biskupa a král.
komisaře, kteří zde právě pobývali. Klášter oblehli, ale dovnitř se
nedostali. Zdá se, že obě strany, katolická i protestantská, byly
ochotny neustále posunovat meze, za které je nutno v náboženském
boji zajít, jen aby získaly převahu. Časté změny situací a téměř
neustálé napětí vyžadovaly od zúčastněných pružnost a umění rychle
reagovat. Když sledujeme ony události, ve kterých se až téměř
přestáváme orientovat, teprve tehdy se nám ozřejmí, proč byla role
osobnosti v těchto konfliktech tak významná, a proč byl jak ze
strany císaře tak i biskupa kladen důraz na postavu opata louckého
kláštera.
Pověstnými akcemi se v náboženských sporech staly
průvody o Božím Těle, neboť ony znamenaly veřejnou demonstraci víry
v přítomnost vtěleného Krista. R. 1579 vedl ve Znojmě procesí z
kostela sv. Mikuláše opat Freytag, byl však provázen smíchem a
hanlivými řečmi, měšťané měli neobnažené hlavy a v samotném průvodu
šli jen dva lidé. Loucký opat si stěžoval u císaře, který pak vydal
mandát, jímž měly být urovnány poměry mezi městem a klášterem. Městu
císař přikázal řádně plnit své povinnosti ke kostelu sv. Mikuláše a
odvádět desátky, mistrům a cechům nařídil účastnit se procesí o
Božím Těle a opatovi poručil ustanovit dobré kněze a kazatele,
sepsat inventář kostelního jmění a dát kostelu dva spolehlivé
hospodáře. Jaké následky tento Rudolfův majestát měl, uvádí
Winter:"..ale Znojemští vyhýbali se (procesí - pozn.aut.) i potom,
takže občas vždy zase nová žaloba na ně uvalována."
Čtenáře možná
překvapí poměry v královském městě Znojmě, tuhý náboženský boj a
"permanentní stav nepokoje", ke zmenšení nebo naopak nárůstu jeho
údivu přispěji informací, že se nejednalo o nic neobvyklého. Situace
v moravských královských městech byla totiž v tomto směru
srovnatelná. Ku příkladu v Jihlavě nadávali protestantští kazatelé z
kazatelen posměšně papeži a katolickým svátostem a v kostelech se
zpívala píseň "Zachovej nás Bože při Tvém slově a zastav vraždy od
Turka a papeže". Tato zmínka mi silně asociuje již uváděný závěr
kázání jednoho znojemského protestantského kazatele (viz výše). A
když se podkomoří Jihlavských jménem krále ptal, jestli od toho
popěvku nechtějí upustit, odpověděli, že ne. Ani procesí o Božím
Těle se v ostatních městech neobešly bez incidentů. V r. 1579 šel
sídelním městem moravského biskupa průvod okolo radnice a natahovač
hodin zazpíval luteránskou píseň. Při stejné příležitosti r. 1597
"řval Jáchym z Füllsteina na touž procesi a hodil kamenem z okna do
lidu, ale na štěstí nikoho nezranil". Podobných událostí bychom
našli opravdu celou řadu. Nutně se zde do mysli vkrádá otázka, jaký
byl postoj samotných měšťanů v celém procesu sporu katolictví s
protestantstvím. Lze se domnívat, že teologické pře byly prostým a
nevzdělaným obyvatelům cizí, protože většinou se rychle stávali jak
katolíky tak luterány, často vlivem působení jednoho či druhého
kazatele, a nebo podle výše plynoucích výhod toho kterého vyznání.
Nepokoje a vzájemné nesmiřitelné postoje můžeme nezřídka vysvětlit
jejich příčinou např. v hospodářské sféře, ve městě i tzv.
psychologií davu. Útoky na nábožensky odlišně smýšlející
obyvatelstvo často ventilovaly osobní nespokojenost a jistě byly
povzbuzovány i tím, že aktéři věděli, že nedojde vinou slabé
vrchnostenské moci k jejich potrestání.
Náboženský boj se
neodehrával pouze v prostředí kostelů, far a škol, ale vlastně ve
všech rovinách života. Je to až překvapivé, ale členění společnosti
na katolické a reformované obyvatelstvo se stalo v dříve tak
tolerantní Moravě nebývale důležitým. Značná část obyvatel přijala
luterství, městské rady byly nábožensky smíšené a nad farními
kostely neměly povětšinou patronátní právo, své kazatele si k nim
dosazovaly neregulérně. Svůj nesouhlas s představiteli katolické
církve dávali reformovaní najevo všemi možnými způsoby. R. 1577
například už jen tak, že město Znojmo nechtělo louckému opatovi
řádně odvádět desátky z mladého vína, tj. jak z hroznů tak z moštu.
R. 1584 založili Znojemští poblíž Sedlešovic na pozemku zčásti
městském a zčásti klášterním novou osadu Neuäugen, která měla
přijímat uprchlé klášterní poddané. A když se opat zasadil o to, aby
císař vydal nařízení, podle kterého má být protest. kazatel od sv.
Michala Jiří Schildt vymrskán, podala městská rada na samotného
opata žalobu. Ostrý boj vedl Freytag také s protestantskou
majitelkou Vranova Esterou. Estera popírala opatovo patronátní právo
v Šatově a dala zapečetit kostelní věž s rouchy a klenoty a s jměním
místních sirotků. V kostele dala přes odpor faráře sezdat svého
písaře protestantským knězem. Do Lukova nasadila Estera
nekatolického faráře, a tak zakázal opat svým poddaným odvádět mu
desátek. Oba spory se táhly dlouho a ani nevíme, jak skončily.
Sledujeme-li takto dějiny kláštera, nezbyde nám než konstatovat, že
ve funkci opata se mohl právník uplatnit lépe než kdokoli jiný.
Shodou okolností Freytag právníkem byl? I přes své zaneprázdnění,
jak vyplývá ze všech zmiňovaných aktivit, byl podle Okáče Freytag r.
1579 generálem řádu ustanoven visitátorem premonstrátských klášterů
na Moravě, v Rakousku, Polsku a Uhrách, ale o dva roky později svou
pravomoc vrací. Ke konci života byl již značně vyčerpán a stěžoval
si na své zdraví - 2. 5. 1585 umírá.
V předcházející kapitole
jsem si Freytaga dovolila označit jako jezuitu v řádu premonstrátů a
upozorňovala jsem na četnost jeho styků s Tovaryšstvem. Šebestián
Freytag byl, ač členem Societas Jesu jen krátký čas, jezuitou celou
svou osobností. To, že nabyl vzdělání na jezuitské škole, se nutně
promítlo do celého jeho života, stejně jako to, že si rozšířil
obzory pobytem v zahraničí. A je to Freytag, kdo vlastně uvádí
jezuity do Znojma. Právě tím, že je povolává k výuce v louckém
semináři. Tak dává prostor k rozšiřování jejich myšlenek a životní
filozofie, k tomu, aby se jeho žáci "stávali jezuity". Můžeme
jednoznačně říci, že doba Freytagova opatování byla nesmírným
přínosem. Přínosem pro loucké opatství, pro řád, protože od obnovené
Louky mohli ostatní premonstr. opati či biskup žádat o účinnou pomoc
a podporu pro katolickou církev, také (hlavně hmotným) přínosem pro
císaře, a v neposlední řadě přínosem v boji s protestantismem ve
Znojmě. Jeho významná úloha spočívá především v průkopnické práci,
protože to byl on, kdo ukázal směr a cestu, po které mají kráčet
jeho následovníci k tridentskému cíli. A podobných pokračovatelů
bylo třeba, neboť Freytagovou smrtí náboženský boj zdaleka
nekončí?